RECENZE: Hledáte knihu roku? Zkuste Jako po drátku

Konec roku s sebou přináší řadu tipů, co rozhodně (ne)koupit pod stromeček. A také tipy z nakladatelství, co opravdu stojí za to v daném roce číst. Loni se mi takto do rukou dostala výjimečná kniha Eli Beneš Nepatrná ztráta osamělosti (později získala cenu Magnesia Litera), letos sága Jako po drátku.

Jde o čtivý, barvitý román, který oslní všechny čtenáře milující dobrodružství, hru na hádanky, velkolepé příběhy i dokonale nastudované reálie. Ostatně Šanc se při představení knihy vyznal, že napsat ji bylo velmi náročné a že vůbec neví, zda ještě bude v podobné činnosti pokračovat.

Vyprávět její děj příliš smysl nemá. Ale jen pro představu. Chudá máma z drotárské rodiny vymění slovenskou bídu za tu kdesi v českých Sudetech. Hledá tam štěstí a živobytí pro sebe, své dvě děti, ovšem obojí je hodně vzdálené. „Domov“ jim na čas poskytne Ústí nad Labem (německy Aussig). Město, které se v druhé půlce 19. století z ospalé díry mění v rámci podnikatelského klondajku na metropoli, s níž se na světových mapách počítá.

Tvrdý kapitalismus přeje ovšem jen těm, co mají peníze. Ti nemajetní nikoho nezajímají. Jejich svět se odehrává kolem ohňů a točí se kolem jediného cíle: aby (kdekoli) sehnali jídlo. A to je teprve start Zoltánových dobrodružství. Následně se potká s velikány své doby, s indiány, šerify, vojáky, Afroameričany… Jenže ani u něj vše nekončí.

Šanc na jeho potomcích dále mapuje proměnu dvou kontinentů během necelých dvou staletí. Se čtenáři hraje nejednu literární poznávací hru. Mění žánry, od sociálněkritického stylu se posouvá k dobrodružnému, vzdává hold legendárním spisovatelům i neméně slavným malířům, zakladatelům skautingu.

Spisovatel přitom poměrně přesně nastavuje zrcadlo režimům, státům, v nichž se jeho hrdinové pohybují. Věříte mu každý detail. Ostatně dobrodruh Šanc skutečně prostředí, o němž píše, dobře poznal.

V Ústí nad Labem vyrůstal, pracoval pak, kde se dalo, včetně nevadské pouště. Dnes farmaří v Českém středohoří a mnohé problémy, jež do knihy vložil, vidí na vlastní oči. Nejen proto mu odpustíte místy černo-bílé vidění světa, zjednodušené, často romantické vidění jeho hlavních hrdinů, které se sem tam blíží mayovkám.

Máte-li rádi rodinné ságy (typu Šikmý kostel, Žítkovské bohyně, Bílá Voda, Hana…), hledáte-li mužské hrdiny, kteří se statečně rvou o svou důstojnost, máte-li čas (přece jen kniha má 403 stran), je sociálně-historický román Jako po drátku právě pro vás. A já za sebe jej řadím ke svým top letošním čtenářským zážitkům/prožitkům.

Zavede vás z Rakouska-Uherska do ještě drsnějších Spojených států, projdete v něm 1. republikou, nacismem, komunismem a skončíte v současnosti, jež má k ideálu stále daleko. Všechny etapy přitom spojuje zásadní autorova otázka: Máme skutečně všichni právo/šanci na důstojný život?