RECENZE: Dvojí život jako matná romance ve stínu normalizace

Vypravěčka Julie je dívka dvou tváří, jak je ostatně zřejmé z titulu knihy. Před konzervativními a upjatými rodiči musí hrát vzornou budoucí členku KSČ.

Ač navenek s komunistickým režimem souhlasí, ve skrytu duše jím opovrhuje. Teprve vnější okolnosti ji ovšem přimějí mu aktivně vzdorovat. Jak už to bývá, silným podnětem je pro ni první láska.

Poncarová zejména v covidových letech beletristicky zpracovávala osudy skutečných osobností, ať už baronky Blanky Battaglie, nebo meziválečné herečky Jarmily Horákové. Nyní se stejně jako v předposledním počinu Nultá hodina ponořila do fikčního příběhu.

Zatímco předešlé dílo zasadila do třetí republiky, tedy neklidných let 1945 až 1948, která se v domácí próze zase tak často neobjevují, coby kulisy toho nejnovějšího jí slouží už poněkud omílaná sedmdesátá léta.

Na každé éře by se dozajista dalo nalézt něco čerstvého a dosud neprobádaného. Autorka však bohužel pokračuje v okruzích, které se do značné míry vyčerpaly.

O vlasatcích hrajících zakázanou hudbu, koncertech rozehnaných policií a intelektuálním prostředí československého disentu pojednává stylem, jenž připomene Občanský průkaz z pera Petra Šabacha počínaje a Pražské orgie od Philipa Rotha konče.

Na druhou stranu více otevírá ne tolik propírané téma úspěšné emigrace na Západ, jež však předestírá jen ve zkratce.

Světlou stránkou románu je spisovatelčin způsob vtažení do hrdinčina nitra, kterým čtenáře dokáže zaručeně polapit od první věty a držet jej v neustálém napětí, kdy přijde klíčový zvrat. Jelikož jich ale výsledně příliš nenastane, znamená to nakonec spíše rozčarování než kýžené uchvácení.