RECENZE: Cesta sebejistého Dixe Steela do pasti

Premiérově se román dostal do prodeje v roce 1947, aby se záhy stal předlohou k filmu režiséra Nicholase Raye Na opuštěném místě z roku 1950. Podle předloh Hughesové vznikly ještě další tři filmy.

Narodila se jako Dorothy Belle Flanaganová, začínala jako básnířka, ale po vydání první novely The So Blue Marble v roce 1940 se rozjela její kariéra autorky detektivek. Napsala čtrnáct románů s detektivní zápletkou, z nichž většina vyšla v letech 1940 až 1952.

Titul V osamění je nejpopulárnější. Patří do žánru noir, jenž se ve vyprávění soustředí přednostně na oběti, podezřelé nebo pachatele.

Dix Steele opustil vojenskou službu u letectva a žije ve vypůjčeném bytě v Los Angeles za peníze svého strýce. Setká se tam se svým dávným přítelem Brubem a jeho ženou Sylvií, seznámí se s přitažlivou dívkou Laurel, ovšem v jeho chování je cosi znepokojujícího.

Vraždy, k nimž ve městě dochází, jej nechávají chladným. Podle svých slov je sleduje jen proto, aby nabyl poznatky pro dokončení své knihy. Problém to není, protože Brub je detektiv, který je pověřen jejich vyšetřováním.

Silnou stránkou autorského rukopisu Hughesové je schopnost vytvářet napětí a držet čtenáře v nejistotě. Přestože se už poměrně brzy zdá být zřejmé, že v životě Dixe Steela je cosi temného, přesvědčivý popis jeho bohorovného chování a budování nového vztahu to zpochybňuje. Hughesová odhodlaně hájí jeho charakter obyčejného člověka, na němž přece nemůže ulpět ani stín podezření z něčeho nekalého.

Napětí ale narůstá, protože autorka do svého vyprávění postupně zasazuje více hádanek, přichází s novými indiciemi a přesvědčivě prohlubuje nervozitu u všech důležitých postav příběhu. Dix je stále arogantnější, dokonce začne věřit, že je dost mazaný na to, aby svedl Brubovu ženu. Ve skutečnosti se ale žene do pasti, kterou ve své sebestřednosti a naivitě nevidí.

Román V osamění je demonstrací vypravěčských dovedností Hughesové. Nenásilně nutí čtenáře bez ustání obracet stránky a absorbovat zvraty, jež se navenek zdají nepodstatné, aby pak umně sesazené posloužily jako pevné trámy k uspokojivému vyvrcholení příběhu.

Trvale se přitom věnuje psychologii své hlavní postavy. Rozebírá její chování ze všech úhlů a odkrývá traumata, která celý příběh s během do pasti vystavěla.