RECENZE: Bernhard Schlink prozíravě zkoumá čas umírání

Čtyřicátnice, její syn na prahu školních let a o dvě generace starší partner, jemuž kvůli zákeřné nemoci zbývají měsíce života, ale spíše jen týdny. Takový je vztahový náčrt Schlinkovy útlé novely.

Na komorní dějové ploše přibývá ještě jeden podstatný element. Je jím ženin utajený milenec, který umírajícího přiměje rozebrat jeho dosavadní bytí a další rodinný osud o to hlouběji a pečlivěji.

Letos osmdesátiletý literát už patrně dozrál do vypravěče, jenž o posledních věcech, které mají dotyčnému přinést smírný odchod, dokáže pojednat velmi zasvěceně a uvěřitelně, přitom ne pateticky. Věk moudrost nezaručuje, avšak ve Schlinkově případě to platí obráceně.

V kulisách rozehraného milostného trojúhelníku, který tancuje na hraně melodramatu, ale nepřekročí ji, prozkoumává mnoho zásadních témat. Ta nás ve shonu všedních dnů pouze tiše obklopují. Teprve vědomí konečnosti je osvětluje a dodává jim jinak nepozorovatelný význam.

Autorovy úvahy o pravé povaze lásky a pomíjivosti jsou jeho esem. Vytahuje je víceméně skoupě, čímž jsou pro čtenáře přitažlivější a silnější. Spisovatel klade otázku, zda by se měl každý před zánikem pokusit ovlivnit budoucnost svých blízkých, anebo zda je takové jednání, ač v dobré víře míněné, v jádru sebestředné.

Pozdní život vyniká minimalistickým slohem s nesčetnými spodními vrstvami. Časové vymezení příběhu je ovšem možná až příliš krátké.

Slušelo by mu i širší rozvedení postavy manželky, jejíž pohnuté niterné prožitky jsou více tušené než naznačené. Navzdory slabým nedostatkům jde o mistrný ponor do období, které jednou čeká skoro všechny z nás.