Profesor Pavel Kolář: Radši vyšetřuji pacienta bez dlouhé anamnézy

Já u knihy nemám předem napsaný scénář ani schéma, nastavuji si pouze hrubý obsah jejího sdělení. I poznámky si k tomu dělávám, ale mám v nich nepořádek, a tak je často někam zašantročím. Samotné schéma poté vytvářím asociativně během psaní. Dělal jsem to tak i u učebnic. A při psaní pak hodně škrtám a přepisuji. Když mohu, piju u toho kávu…

Dokážu se přitom od všeho odpoutat, a tak mi nevadí ani okolní ruch. Píšu i v metru, jednoduše ve chvílích, kdy mám trochu času, toho je ale málo. Což mě hodně stresuje, když mám knihu dokončit.

To je velmi individuální. Vznik bolesti má různé příčiny včetně psychických a sociálních, což vyžaduje rozdílný přístup. Nicméně radši vyšetřuji pacienta bez dlouhé anamnézy. Při něm je mi vodítkem svalové napětí, postura (držení těla v prostoru - pozn. red.), neurologické symptomy, kožní reakce, kloubní manévry, tedy vše, co při poruchách a onemocnění vystavujeme, aniž bychom o tom přemýšleli.

I o svých povahových vlastnostech toho hodně prozradíme, aniž promluvíme. Gestikulace, držení těla, způsob dýchání, mimovolní pohyby končetin, bezprostřední grimasy, rozšířené či zúžené zornice, směr pohledu při zamyšlení, to všechno má diagnostickou výtěžnost a v medicíně je to třeba umět pozorovat, protože tato mimovolní řeč umožňuje vstup do našeho podvědomí.

Je někdy fascinující, jak efektivně naše tělo pracuje, aby se samo opravilo. Víme, že když se například poraníme, tělo reaguje následným růstem nových buněk, které zacelují tkáně. Víme, že staré nebo poškozené buňky jsou v pokožce, krvi nebo střevech neustále nahrazovány.

Tělo disponuje enzymy, které opravují poškozené nebo chybné části DNA, aby udrželo správnou funkci buněk, imunitní systém bojuje proti infekcím a pomáhá udržovat zdravé a chráněné tkáně, a tak bychom mohli pokračovat mnoha dalšími příklady.

Důležité je si uvědomit, že tyto sebeopravné procesy úzce souvisí s naším psychickým nastavením, které hojivost podporuje, ale může nás i poškozovat. Sám na sobě jsem si uvědomil, jak velkou roli hrají naše myšlenkové vzorce, pozornost, emoce, očekávání atd. Vše má velký vliv na průběh a vývoj onemocnění.

Jsou samozřejmě situace, kdy přirozená schopnost těla nestačí a je nutné se spoléhat na lékařskou pomoc, která dnes hodně zmůže. Přestože dnešní medicínské technologické možnosti jsou úžasné, je třeba při nich stále pamatovat i na psychické a sociální souvislosti onemocnění. Člověka musíme vnímat jako subjekt, nikoliv jako objekt. Náš přístup v léčbě nemůže být jen „opravný“ a pacient při léčbě nesmí být pasivní.

S prožíváním bolesti v sociálních vztazích souvisí tzv. „empatická bolest“, kdy lidé mohou cítit určitou formu bolesti či nepohodlí, když vidí trpět někoho jiného. V tomto směru byly provedeny některé experimenty pomocí elektroencefalografie, která se používá ke sledování mozkové aktivity.

Zjistilo se, že když blízká osoba dostává bolestivý podnět, jeho mozek reaguje podobným způsobem, jako kdyby sám zažíval bolest. Tým neurologa Edwarda Smithe z Columbia Univerzity zjistil, že také náhlá ztráta milované osoby aktivuje v mozku úplně stejná centra jako při „normální“ bolesti. Důvody jsou evoluční. Našim prapředkům bolest signalizovala fyzické zranění, oslabení organismu a tím nebezpečí smrti.

Schopností porozumět nebo rozhodnout se intuitivně, tedy na základě vnitřního pocitu nebo instinktu, je vybaven každý z nás. Úzce souvisí s kvalitou našich smyslů. Ty poskytují informace, které podvědomí zpracovává a přetváří v intuici. Problém dnešní doby je, že integrace našich smyslů do intuice je silně oslabena.

To je důvod, proč nejsme spoustě věcí schopni porozumět. Když přijde tsunami, zvířata a domorodci běží na kopec do bezpečí, a my si vlnu běžíme k moři nafilmovat. Strašně pozdě rozpoznáme, že se v okolí nebo v organismu něco děje, daleko hůř posloucháme vlastní tělo a mohli bychom pokračovat. Intuice není všemocná, a je proto důležité ji kombinovat s kritickým myšlením. Ale správně využitá může být cenným pomocníkem v různých oblastech života.

Já mám velmi špatnou sémantickou paměť, ale mám možná dobrou paměť epidosickou, která je spojená se smyslovým vnímáním a emocemi. Nepamatuji si pacienta podle jména či obličeje, ale okamžitě si ho vybavím podle pohybu, nebo když palpuji (vyšetření dotykem - pozn. red.) jeho tělo. Objeví se mi v emoční paměti.

To, že se vyvíjejí a aplikují nové technologie, je pro pokrok v medicíně zásadní. K diskuzi však je, jak jsou a jak v budoucnu budou tyto technologie využívány. Mohou hodně sloužit, ale bohužel i ubližovat a vést na scestí. Pro mě je důležité, že některými novými technologiemi můžeme prokazovat a ověřovat to, co vnímáme pouze intuitivně. Víme například, že ovlivněním našich posturálních funkcí můžeme vstupovat do funkcí interních a opačně a současnou výhodou je, že novými technologiemi to můžeme prokázat.

Pohyby, gesta, pohledy, způsob dýchání druhých, spojení jejich emocemi, jsme schopni určitého způsobu čtení. Jak jsem již uvedl, je to jeden ze základních předpokladů diagnostického posouzení pacienta. Je to také klíč k vysvětlení mnoha aspektů sociálního chování a schopnosti porozumět ostatním. Určité podvědomé čtení reakcí potřebujeme k životu všichni.

Na druhé straně přehnaná emoční citlivost při čtení emocí druhých nás může vést i k problémům.

Například lidé s nízkým prahem pro úzkostné podněty rozpoznají tváře s ohrožujícím výrazem (vyděšenost) mnohem dříve a citlivěji a tyto tváře v nich také vyvolají podobnou emoci.

Zatímco lidé s nižší mírou citlivosti čtou tyto emoce omezeně a od těchto tváří se emočně odpoutávají. To je jakýsi nastavený emoční filtr, který nás úžasně chrání před vznikem duševních onemocnění.

Já zvířata na chalupě nepěstuji na maso. Jsou to kamarádi. Je fajn pozorovat, jak fungují ve svých instinktech. Když jim nastavíte přátelské podmínky, tak se mezi sebou dobře snášejí i zvířata, která patří k vzájemně soupeřícím druhům. Je to tam takové přátelské společenství.