Překlad knih Jaroslava Rudiše do češtiny je punk, říká jeho dvorní překladatelka Michaela Škultéty

Krásně a velmi ráda skládá slova. Vytváří tím nesmírně dlouhá podstatná jména, která se do češtiny musí převádět pomalu vedlejší větou. Němčina má tendence být přesná, puntičkářská, občas až moc. Čeština je rozevlátější.

Důležité je sledovat život v zemi, což neznamená jen číst německou literaturu, ale i noviny, jezdit tam a poslouchat lidi na ulicích nebo v metru. Hodně jsem se třeba naučila z televizních reklam, které reflektují současné hlášky a způsob mluvy. Jazyk se vyvíjí, němčinu nevyjímaje.

Je to velmi podobné. Některé německé iniciativy dokonce bijí na poplach, že angličtina němčinu válcuje, a vyhlašují nejhorší anglicismy, k nimž poskytují německé varianty.

Původně si je měl překládat sám. Říkal mi, že to zkoušel, ale nakonec to vzdal. Chtěl zůstat v příběhu, který měl zrovna rozepsaný, a nevracet se k těm předešlým, čemuž docela rozumím. Překlad by ho nejspíš brzdil v tvůrčí činnosti.

Nejdřív jsem plánovala si těsně před překladem znovu přečíst Rudišovy dřívější české knihy, abych trefila jeho styl. Nakonec jsem to ale neudělala. Bála jsem se, že ho budu napodobovat. Jaroslav byl naštěstí s překlady spokojený, měl k nim jen minimální připomínky.

Jak u koho. V zásadě si myslím, že osobní setkání knize spíš pomůže. Překlad žijícího autora do jeho mateřštiny, jako tomu je u Jaroslava, je neobvyklá, až punková záležitost. V tomto případě byl úzký kontakt podstatný.

Stalo se mi to několikrát. Dřív jsem byla nadšenější a ochotněji jsem vkládala energii do hledání. Tím to ale nekončí, je zapotřebí vyvinout další úsilí. Ke knize musíte připravit prezentaci. Sepíšete důvody, proč si myslíte, že by se hodila do edičního plánu toho či onoho nakladatelství, a čím podle vás zaujme českého čtenáře. To však nakonec nemusí vést ke zdárnému výsledku.

Nedávno se mi ale podařilo uspět s knihou od rakouského autora Michaela Stavariče, který se narodil v Brně. Tvoří skvostné dětské knížky, které mají i nádherné ilustrace, takže nejsou zrovna levné na vydání. Svůj počin Fantastické chobotnice mi poslal už jako rukopis. Několik let trvalo, než jsem pro český překlad našla nakladatele. Málem jsem to vzdala.

Nakladatelství Akropolis, u něhož jsem knihu prosadila, shodou okolností hledalo německy píšícího autora kvůli loňskému ročníku veletrhu Svět knihy. Ten se zaměřil právě na německou literární scénu. Akropolis posléze koupil práva i k dalším Stavaričovým knihám.

Ano, třeba teď překládám texty pro jeden web. Přiměla mě k tomu realita českého knižního trhu a postavení kulturních profesionálů, z nichž velká část pracuje externě, často bez jistoty stabilních zakázek. Se zvyšujícími se odvody a nepravidelnými příjmy se situace stává téměř neúnosnou.

Lidé by si v první řadě měli uvědomit, že OSVČ nejsou jen řemeslníci. Patří mezi ně i překladatelé, z nichž ti literární a umělečtí mohou mít status umělce. Překladatelské organizace měly k souvisejícím zákonům řadu připomínek, které však byly z velké části ignorovány.

Jednou z nich bylo, že by se měla reflektovat situace překladatelů, kteří pracují týdny, neřkuli měsíce v podstatě zadarmo, a teprve potom dostanou část honoráře. Nastává tak pro ně dlouhé období finanční nejistoty. Dnes už se naštěstí dá s některými nakladateli dohodnout záloha, což dříve neexistovalo.

Nedávno jsem přeložila paměti Angely Merkelové, které čítají okolo sedmi set stran. Dostanu za ně relativně velký honorář, nicméně takové příjmy jsou spíše nárazové. Zálohy na pojištění budou napřesrok odrážet to, že jsem letos vydělala „hodně“ peněz. Příští rok ale třeba nebudu mít tolik dobře placených překladů, odvody mi přesto zůstanou vysoké.

Skvělé by bylo i to, kdyby Obec překladatelů směla zveřejňovat doporučené tarify, pod jakou částku za přeloženou normostranu nejít. Není nám to umožněno, a spousta překladatelů tak pracuje pod cenou.

Nechci skončit jako dělníci, kteří rozbíjeli stroje, protože jim braly práci. Umělá inteligence tu s námi bude už asi napořád a bylo by krátkozraké ji ignorovat. Navštívila jsem proto několik tematických seminářů, jak ji využít pro svou práci. V komerčním překladu už překladatele silně vytlačuje, v literárním tomu tak zatím úplně není.

Problém je, když vám nakladatel zadá k redigování nikoli překlad od živého překladatele, ale právě výstup od umělé inteligence. Nikomu bych nedoporučovala na to přistoupit. Je to v zásadě těžší práce, než kdybyste text přeložili sami, a přitom hůře placená. Doufám, že se tato praxe moc rozmáhat nebude. Smutné ovšem je, že spoustě lidí překlad od umělé inteligence stačí.