Článek
Nechci opakovat banální floskuli, že lidský svět poněkud kolabuje – od regionálních neshod přes šokující nárůst slovní i fyzické agrese až k mezikontinentálnímu šílenství. Logicky nesmí chybět asteroid, co to do nás napere v roce 2032.
Kdyby se to náhodou stalo, nic se neděje. Začne to znovu – přežije drobná žoužel, z ní se vyvinou složitější šikulové a po nějaké době to tu bude stejné jako teď. Města se nejspíš budou jmenovat jinak a obyvatelé možná nebudou tak docela lidé, ale v zásadě to pojede dál.
Jdu to spláchnout naproti přes ulici k Bodaškovi. Bodaško je Rus, co nechce mít s Ruskem nic společného, ačkoliv kdoví. Bar vypadá nepřístupně, roleta stažená, na dveřích cedule: Zavřeno. Pro sichr vezmu za kliku: Bodaško sedí uvnitř na židli a utírá si čelo. Mávne na pozdrav. Obočím naznačí dotaz.
„Tullamorku bez ledu – dáš mi?“
„Máš toho dost, viď,“ konstatuje.
„Ale ne – jenom to všecko jede ňák moc rychle.“
„Tullamorka být může,“ kývne, „ale mám tady jednadvacetiletou single malt Knockando – zkus.“
Přisouvá sklenku: „Ne že to tam kopneš – maličko ochutnej. Cítíš ten ječmen, javory, ten prostor? Žiješ jen jednou – škoda pít, co už znáš.“
Polknu hořký med minulosti. Hlavou mi prolétne stroboskopické muzeum odžitého. Hory smíchu, potoky slz, mumie nadějí, střelnice vztahů, léta tu líp, tu hůř odžitého času. Realita rázem vypadá o něco veseleji – asteroid třeba vůbec nepřiletí. Na buben vyskočí cirkusová opice v cylindru a hlásí: REAKCE! Bodaško čeká na REAKCI!
„Tahle je fakt moc dobrá,“ vydechnu, „fakt moc.“
„Je – a příště bude zas jiná! Nechávám rotovat míň známé značky, ať je změna.“
Upíjíme a mlčíme. S Bodaškem lze mlčet. Vypneme radar a myslíme každý na své. Single maltka v něm zjevně taky otevírá kosmické pláně. Když je třeba, bleskem se vrátí – přece jen je barman.
Do podniku vrazí dva tuzemští ometáci ve sportovních hadrech, hlaholí škodolibými hlasy: „Máte narváno, nemáte – co? Lidi k vám teď málo choděj, cheche, nebo choděj?“
Opatrný přízemní sadismus, taková česká disciplína. Střelba vzduchovkou zpoza plotu. Jeden Rusák – třeba ho ponížit. Kdyby jich bylo deset, neřeknou půl slova.
„Dejte si, co chcete, vypijte to a běžte, mám zavřeno,“ dí Bodaško. Dvojice vypadne.
„Á – nezlob se, dej si ještě jednu a pak to tu musím doopravdy zamknout, ještě něco mám. Běž se vyspat, vem si prášek a zaspi to.“
„Co mám zaspat?“
„To víš ty – já ne.“
