Článek
Máte doma Compostelu neboli diplom pro poutníky do Santiaga?
Nemám, ke katedrále v Santiagu jsem totiž nedošla. Absolvovala jsem pouze část stejné trasy z Porta.
Plánovaně?
Ano, na pouť jsem nakonec měla méně volných dnů, než kolik bych potřebovala. Dostat se do Santiaga pro mě ale nebylo zásadní, spíš jsem si chtěla projít tu cestu jako takovou.
Vycházíte v knize částečně ze svých zážitků?
Ani ne. Popis cesty do velké míry odpovídá mým vzpomínkám, příběh je ale zcela smyšlený. Nejsem Marta, její příběh není můj.
RECENZE: Marta děti nechce. Soukupová sugestivně hloubá v ženské psýché
Na přebalu knihy se ptáte, zda může svatojakubská cesta člověku změnit život. Změnila ho vám?
To bych neřekla. Kniha je i o tom, že není zapotřebí jít do Santiaga, aby člověk byl delší čas sám se sebou. Před šesti lety, kdy jsem se tam vydala, byla pouť módní záležitostí, teď možná ještě víc než tehdy. Má kniha je příspěvkem do debaty, zda je ta cesta vůbec k něčemu.
V románu oživujete postavu Marty, kterou jste v předešlém díle vykreslila jako hledající se devatenáctiletou studentku. Co vás přimělo se k ní vrátit?
Chtěla jsem psát spíš o Santiagu. Když jsem přemýšlela o hrdince, jaká by měla být a co by měla zažívat, přišla mi na mysl vytvořená postava Marty. Přišlo mi zajímavé ji znovu použít. Propojování svých děl mám v oblibě.
Vychováváte dospívající dítě. Rozumíte ženám, které jsou skálopevně rozhodnuté nemít potomstvo?
Rozumím a doufám, že je to z knihy patrné. Rozhodnutí mít děti záleží na každém jednotlivci. I kdybych je nechápala, myslím, že to zkrátka není moje věc.
S otázkou mít, či nemít děti se v posledních letech v beletrii i non-fiction literatuře protrhla hráz. Proč jste cítila potřebu se k ní vyjádřit?
Ve svých knihách často řeším roli ženy ve společnosti. Tlak na ženy a jejich podle mě osobní volbu, zda a kdy mít děti, jsem zatím nezpracovala, téma mě přitom lákalo. Nemám ráda, když někdo ženám říká, co mají dělat.
Knihu jste napsala ve druhé osobě jednotného čísla, díky čemuž jste vůči čtenářům osobnější. Má tento způsob vyprávění i další funkce?
Ne. Připadá mi, že du-forma může být až otravná tím, jak moc nablízko působí. Vím, že v dnešní literatuře jde o trend, přesto jsem toužila si ji zkusit.
Druhou osobu navíc v románu tak trochu tříští promluvy ostatních postav, které jsem napsala v er-formě (třetí osobě jednotného čísla – pozn. red.). Tím se naléhavost du-formy rozmělňuje.
Setrváte v ní i nadále?
Myslím si, že ne. Je to pořád dost specifická věc. Na du-formu se mi zpočátku špatně naskakovalo, ale když jsem si na ni zvykla, připadala mi velmi přirozená. Nicméně tolik využívaná mezi spisovateli není, k čemuž je nejspíš důvod.
Aristokratka v Československu. Cesta do minulosti na zámku Kostka
Vedle prózy pro dospělé se věnujete i té pro děti. Hodláte pokračovat v sérii Klub divných dětí, kterou jste započala prvním dílem v roce 2019?
Ráda bych. O Katce, jedné ze starších postav, bych chtěla napsat samostatnou knihu, která by měla cílit víc na mládež než na děti. Takzvanou young adult literaturou jsem se doposud nezabývala, tak uvidím, jak mi půjde.
Je vaše dvanáctiletá dcera první čtenářkou těchto knih?
U Klubu divných dětí a Divných dětí a smutné kočky tomu tak bylo. U těch předešlých (Bertík a čmuchadlo, Kdo zabil Snížka? – pozn. red.) byla na první čtenářku ještě moc malá.
Dává vám podněty?
To ne. Obě knihy si přečetla, líbily se jí. Pak jsme jenom u druhé knihy řešily název. Dlouho jsem neměla jasno, jak se bude jmenovat.
Kde se vám nejpříjemněji píše?
Je mi to v podstatě jedno, určitě ale musí jít o klidné místo. Psaní v rušné kavárně mi už moc nevyhovuje. Poslední léta jsem zvyklá psát doma. Důležitější než prostor je pro mě denní doba.
Jaká?
Zásadně dopoledne. Během odpolední se poslední dobou věnuju dramaturgii projektu pro televizi Prima, o kterém zatím nemohu mluvit. Samozřejmě si vyhrazuju čas i na dceru a jiné než pracovní povinnosti.