Od hrůz odpočívám sledováním hororů, říká bestselleristka Darcy Coatesová

Upřímně řečeno, vším. Lidé často mají za to, že jako hororová autorka musím být proti strachu obrněná. Se mnou je to ale přesně naopak, při psaní ho silně pociťuji. Některá témata je pro mě těžké dostat z hlavy. Děsí mě například figuríny.

Zvláštní význam má pro mě divoká příroda. Austrálie má nádhernou, ale zároveň ve vnitrozemí dost prázdnou krajinu. Některými oblastmi můžete projíždět celé dny, než narazíte na jiné auto. Pralesy u nás bývají tak husté, že se v nich snadno ztratíte.

Zdaleka nejvíc se však bojím toho, že se něco povědomého a všedního stane podivným. Třeba když dorazíte domů a zjistíte, že v bytě něco není na svém místě, nebo když navštívíte blízkého kamaráda a přijde vám, že se chová nezvykle. To je pro mě podstata hororu.

Žánr si osvojila, z čehož mám radost. Australští filmaři netvoří tolik hororů, jde však o fantastické počiny. Babadook, Mluv se mnou, Lake Mungo nebo Relikvie jsou podle mě nejpovedenější.

Specifickým australským subžánrem je takzvaný outback horor odehrávající se v dalekém vnitrozemí, který chci v budoucnu prozkoumat. V podobných oblastech jsem strávila kus života, ale nikdy jsem do nich nezasadila příběh. Nekonečné, ploché, rezavě zbarvené pustiny jsou ohromující a zároveň děsivé.

Vždycky jsem chovala kočky a ráda žertuji, že bych klidně mohla žít v tom nejstrašidelnějším domě, protože bych jakékoli vrzání a rány připisovala jim. Můj současný domov vydává spoustu zvuků, některé z nich ale nedávají přílišný smysl.

Před pár lety zemřela má milovaná kočka, která měla ve zvyku mi každý večer skočit do postele, kde se schoulila a začala chrápat. Několik dnů po její smrti jsem večer v posteli zřetelně cítila, jak se prohnula matrace, jako by na ni něco skočilo. Rozsvítila jsem, ale nic jsem samozřejmě nezahlédla. Po zbytek noci jsem slyšela tiché chrápání. Myslím, že to bylo to nejcennější strašení, jaké člověk může zažít.

Přímo ne. Ač se ráda probírám fakty, všechny mé příběhy jsou smyšlené. Z reálného světa pouze čerpám inspiraci. K románu Pod hladinou mě přiměla fascinace hloubkovým potápěním a lodními vraky. Hrůza na Šibeničním vrchu zase vychází z mé návštěvy vinařství, kde prodávají řemeslná ovocná a květinová vína.

Příběh se zkrátka ukrývá v čemkoli. Přirovnávám to k vaření polévky. Každý zážitek, konverzace nebo myšlenka představují ingredience, které se rozpustí v hrnci. Někdy se promíchávají měsíce, jindy celé roky, než je hotovo.

Odjakživa mě fascinovaly. V dětství jsem trávila spoustu času v knihovně a lačně hltala všechny knížky ze série Husí kůže od Roberta Lawrence Stinea. Později jsem přešla na Stephena Kinga, Jeffa Longa a Susan Howatchovou.

Když jsem se začala věnovat tvůrčímu psaní, lákalo mě tvořit jedině příběhy, které by mě vyděsily. Při čtení fikce prožíváme různorodé pocity. Pro mě je však nejintenzivnější a nejvíce strhující emocí strach.

Měla jsem obrovské štěstí, že mě podrželi čtenáři, jimž jsem nesmírně vděčná. Uživit se psaním, natož hororů, je skoro nemožné. Nedávno jsem dokončila dvaatřicátou knihu. Psaní je pro mě přitom stejně vzrušující a návykové jako na počátku mé dráhy.

Jsem grafomanka. Psaní jedné knihy mi obvykle zabere tři až čtyři měsíce, když nepočítám pozdější čas na finální úpravy. Jakmile to trvá déle, nejsem už tolik soustředěná a stává se pro mě těžším zachovat soudržnost děje.

Kdykoli mě něco napadne, ukládám si to do seznamu konceptů. Zaznamenaných jich teď mám asi padesát. Po dokončení každého díla si je otevřu a přemýšlím, který mě v tu chvíli nejvíce láká ke zpracování.

Jsou pro mě stále první volbou. Mám ale ráda, když jsou říznuté fantasy nebo romancí. Zamilovala jsem si třeba román Mrtvé ticho od S. A. Barnesové, což je sci-fi horor odehrávající se na opuštěné vesmírné lodi, nebo Terror od Dana Simmonse, který se zabývá okolnostmi zániku polární výpravy Johna Franklina.

Oblíbila jsem si i hororové povídky, které vyhledávám všude včetně sociálních sítí nebo internetových fór. Nejsou sice tak populární jako romány, ale podle mě jsou pro horor jako stvořené. Coby autor musíte veškerou hrůzu vměstnat do krátkého textu jako jednohubky. Zbožňuji také hororové komiksy, kupříkladu knihu Temnými hvozdy od Emily Carrollové.

Ano, jsem bytostně noční sova. Jakmile se ponořím do scény, dokážu zůstat bdělá a naplno psát i dlouho po půlnoci. Někdy do atmosféry zabřednu tak moc, že po vypnutí počítače nemůžu usnout. Je to stejné jako se sledováním filmových hororů, snadno se vyděsím.

Koukáním na horory. To je tak trochu vtip, ale vlastně i pravda. Ve volném čase taky ráda maluji, své obrazy ale nezveřejňuji. Myslím, že je zdravé si určitý tvůrčí prostor nechávat jen pro sebe. Kromě toho ráda hraji deskové hry a počítačovou hru The Sims, navštěvuji muzea a zahrady a pořád něco renovuji v domácnosti.

Mám také příjemného společníka, kocoura Jacka, jemuž je už patnáct let. Když jsem dlouho vzhůru, dlouze a dramaticky vzdychá. Je mnohem klidnější než já a tuto svou energii mi předává.