Nobelista Orhan Pamuk pro Novinky: Všichni Turci nejsou erdoganovci

Já bych vám o ní řekl to samé. Pokud máte tak obsáhlou knihu, musíte ji vytisknout na tenký papír, ale české vydání vypadá i takhle velmi dobře.

Stejný vyšel v tureckém vydání. Už jsem se však rozhodl, že už to dělat nebudu. Obálka je komerční věc… V tomhle se chovám jako puberťák, možná až děcky. Jenže mě to baví. U Morových nocí jsem s obrázkem začal pomalu, v rohu papíru, přidával jsem další a další čáry. Vzniklo město.

Když šla kniha k nakladateli, řekl jsem si: to může být obálka. Bylo to silnější než já. Navíc tenhle román přesahuje do mystiky, do pohádky, ostatně jako všechny mé knihy. Všechny jsou kombinací letitých výzkumů, současnosti, ladění detailů a pohádkové atmosféry. I v mém novém románu se dostáváte jako čtenář/ka do nadčasovosti, na vymyšlený ostrov.

Měli by vědět, že je (nejen) o pandemii a že jsem ji začal psát tři roky před koronavirem, téma jsem měl v hlavě mnohem déle. Motiv moru ostatně najdete i v jiných mých dílech. Objevuje se i prostřednictvím historika v románu The White Castle. Smrt je pro mě nástrojem k odhalení vnitřního fungování lidského ducha… Původně jsem přemýšlel o morovém románu z daleké minulosti. Pak jsem se rozhodl vše přenést téměř do současnosti.

Nashromáždil jsem opravdu hodně materiálů. Nejvíce mě pak ovlivnily ty z Číny, konkrétně třetí morová pandemie. Ve světě zabila dvacet milionů lidí. Po umělecké stránce ovlivnila mimo jiné Alberta Camuse. Fascinován událostmi napsal slavný román Mor…

Je to skutečně děsivé. Chytnete-li koronavirus, spíše přežijete. Mor vám šanci nedá. Chtěl jsem ukázat reakce lidí na něj, i z hlediska víry, islámu. Jste-li fatalista, řeknete si: nic se nedá dělat, zemřu. Pokud jste ale vědec, člověk, který chce bojovat, musíte „cosi“ dělat. Vznikají karantény, rozdávají se talismany… Žijete poté v určité společenské atmosféře a musíte na ni reagovat.

Jsme zase v Číně, kde se vypuknutí nemoci udává v roce 1855. Mor poté zasáhl Asii, Afriku, Severní Ameriku. Jen Evropa odolala. A víte proč? Evropané poslouchali své úřady… Ovšem já jsem chtěl psát o Osmanské říši. V Morových nocích (znovu) zaznamenávám její úpadek, rozpad. Postavy by mohly být mými příbuznými, mými dědy, otci. Zachycuji jejich ztráty, ovšem rovněž vznik tureckého nacionalismu, který je sám o sobě umělý, falešný.

Je založen na ideji, že máte být hrdá/hrdý na to, že jste se kdesi narodila. Tady je to ostrov. Jinde ve světě může být nacionalismus spojený s barvou pleti, náboženstvím, jazykem, rasou… Konstrukt mně přijde nesmyslný. Lidské společnosti tohle chápání národa přináší jen boje, násilí. Ovšem to jsme už daleko od Morových nocí. Na ostrově tam do téhle nacionalistické konstelace vstoupí mor, smrt odhalující vnitřní hlubiny duše. Jakmile ztratíte fatalismus/víru, začnete věřit vědě, dostaví se poměrně záhy úzkost ze ztráty Boha, což spustí další události.

Páni, to je těžká otázka… I pro mě být tureckým spisovatelem většinově znamená, že jsem vázán na mateřský jazyk, jímž však mluví ve světě velmi málo lidí. Ostatní je ještě osobnější. V mém případě k tomu všemu patří Istanbul, který – když jsem vyrůstal a když jsem o něm začal psát – zdaleka nebyl plný turistů. Naopak, byl provinční.

A ke komu z nás ne? Místo, které pokládáte za své, se ale může změnit velmi rychle. Když jsem začátkem sedmdesátých let začal psát, Istanbul bylo chudé město a lidé se do něj skoro báli jezdit. Tehdy jsem byl skutečně tureckým autorem. K mým dílům patřily provinčnost, turečtina. Svět nás, naše spisovatele neznal. Ani já jsem s velkou kariérou nepočítal. Dalo by se to shrnout větou: příliš málo čtenářů, malá očekávání.

Stále se tomu divím. Nikdy bych nevěřil, že se mé knihy přeloží do 66 jazyků, prodají se jich miliony, že budu jezdit po světě, přednášet v New Yorku… Na začátku všeho bylo „pouze“ mé rozhodnutí psát. Počítal jsem s tím, že si moc nevydělám. Spočítal jsem, že mi k uživení stačí ročně prodat deset tisíc knih.

Prošel jsem si odmítáním, stejně jako mnozí začínající autoři. Trvalo osm let, než se vše podařilo. V 90. letech pak přišel skutečný zlom. Mé knihy se začaly překládat. Svět se změnil, přijal mě. Byl jsem šťastný, zároveň jsem si v sobě nesl závazek. Věděl jsem, že mě venku vnímají jako Turka, který svou zemi reprezentuje.

Začali se mě ptát vedle mé práce i na politiku. Jenže já jsem nepolitický člověk, nejsem ani hrdina… Mám spoustu přátel, kteří si cestu vzdoru vybrali. Všichni byli komunisté, skončili ve vězení. Já jsem k tomu nikdy neměl odvahu, za což na sebe nejsem pyšný. Raději jsem pracoval.

Jaksi „omylem“, říkám k tomu já. V cizině se mě média ptala na politiku, Erdogana (Recep Tayyip Erdoğan, prezident Turecka od roku 2014 - pozn. red.), tak jsem začal odpovídat. Nechtěl jsem skrývat své názory, mlžit. Nemohl jsem říkat: prosím, neptejte se mě na politiku. To by přineslo jen další otázky.

V něčem nedobrovolně jsem převzal politické, diplomatické břemeno. Za což mě doma někteří lidé označili za „špatného“. Přišly výhrůžky, situace se vyostřila. Systém, jenž štvanici vyvolal, mi najednou přiděloval bodyguardy… Vypadá to, že se to zlepšuje. Už mě střeží jen jeden muž místo původních tří.

Dobře vím, kde jsem byl na začátku. Jak osaměle jsem se cítil jako provinční autor, jak mě přehlíželi. Můj nečekaný mezinárodní úspěch otevřel cestu dalším tureckým autorům. Proč bych měl podporovat provinčnost, nacionalismus? A že se ze mě kvůli tomu stal politický člověk? Tak to je. I to mi přinesl život.

Mým jediným domovem je Istanbul, byt vzdálený pár minut od Taksimského náměstí. Žiju také v New Yorku, kde roky přednáším na Kolumbijské univerzitě. Možná bych se tam mohl přestěhovat, ale nechci. Ač dobře vím, že Erdoganův režim se nelepší, naopak, své útoky vůči oponentům zostřuje…

Můj newyorský byt je tak jakási jistota. Nechci případně strávit zbytek života v jakémsi hotelu, jako uprchlík, vyhnanec z mé země, z mého města.

Jsem dříč. Denně pracuji deset jedenáct hodin. Stále mě to baví, stále jsem frustrován, koukám-li na prázdnou stránku. K tomu si přidejte rozsáhlé přípravy, než psát vůbec začnu… Jednou jsem si ale také vše spočítal. Za posledních více než padesát let píšu ročně asi 180 stran, jež vyjdou. Což je půl stránky denně. To není moc, co? Jistě víte, že půl strany, máte-li nápad, napíšete cca za deset minut. Sám sebe jsem se ptával, co děláš ve zbylých deseti hodinách?

Je to mimo jiné tím, že hodně přepisuješ… Navíc se mi dějí „zvláštní“ věci. Nejsem v tom ovšem sám, jak jsem zjistil u Tolstého. V jednom deníku popsal, jak píše román, a ani neví jak, leží na gauči a čte si. Proč bych tomu tedy měl vzdorovat? Žiju v režimu: disciplína, rozptýlení, disciplína, rozptýlení… Nejsem typem spisovatele, jako byl třeba Hemingway. Ten si sedl, napsal za tři hodiny tři strany, to ještě odpoledne, zbytek dne si užil. Já u psaní bojuji.

Jsem rozmazlený. Píšu tak, jak jsem zvyklý, do sešitů. Když je hotov, v nakladatelství pak musejí najít někoho, kdo škrabopis přečte, přepíše ho do PC. Celé to vlastně vzniklo u elektronických psacích strojů. Vypadaly hezky, ale lezly mi na nervy, ani ty klasické jsem nepoužíval… Když přišly počítače, šanci jsem jim dal. Jenže první monitory se nelíbily zase mým očím. Zůstal jsem u papíru.

Ani ne. Agent mi zprávu zavolal kolem šesté sedmé ranní do New Yorku. A první reakce? Poděkoval jsem mu a řekl: tohle mi asi život nezmění. Napadl mě citát T. S. Eliota, jenž v něm shrnul, že po udělení Nobelovky (1948 - pozn. red.) už nic dobrého nenapsal.

Byl jsem obyčejný kluk, k němuž patřila spousta komiksů, italské westerny přeložené do turečtiny. Sám jsem je začal pod tímto vlivem i dělat. Pak k tomu přidejte ještě knihy od strýce, spolumajitele dětského časopisu. Opravdu číst jsem začal v sedmnácti. Objevil jsem Tolstého, Dostojevského, Manna, Prousta, Borgese, Kunderu… I táta byl ostatně vášnivý čtenář. Sám chtěl být spisovatelem. Nápady si zapisoval do sešitů, jež končívaly v kufru.

Ne, neměl ke psaní ty správné ambice. Navíc pocházel z velmi bohaté rodiny, k níž vzdělanost, velká knihovna, knihy patřily. Peníze moc řešit nejdříve nemusel. Později sice zchudl, my jsme už v takovém luxusu nežili, ovšem stále jsme se měli hodně dobře… Ale já jsem jeho kufr vytěžil. Děkovnou řeč při udělení Nobelovky jsem nazval Kufr mého otce.

V turečtině. Šlo o jeho české knihy, případně o Knihu smíchu a zapomnění, která vyšla až ve Francii, ovšem vychází z českých reálií. Byl to velmi talentovaný, jedinečný spisovatel.

Myslím si, že bychom neměli romány podobně škatulkovat. Ale pokud by mi v populární kvízové show položili otázku na nejoblíbenější knihu, odpovím: Anna Karenina. Četl jsem ji mockrát, podobně často jsem o ní mluvil se studenty na Kolumbijské univerzitě.

Je to složitější. Touha malovat je stále kdesi hluboko ve mně. Jenže bych to popsal tak, že je to podobné jako s vášní zpívat ve sprše. Dělá mi to velkou radost, je mi jedno, kdo můj falešný hlas poslouchá. I psaní mi přináší radost, plus – aspoň v delším horizontu – úspěch, sebeuspokojení. Mé knihy mají pro mě tak vyšší hodnotu. U obrazů bych tohle neměl. Byl bych nešťastný malíř. Nedokázal bych potlačit touhu prosadit se.

V tomhle směru si nestěžuju vůbec na nic. Jsem vděčný za každého čtenáře.

Zásadně. Nejsem autorem jedné knihy, nejsem Nabokov spojený s Lolitou. V USA je populární Sníh, ve Španělsku Istanbul, v Číně se prodalo milion výtisků Jmenuju se Červená… K tomu vám řeknu ještě historku. Jednou jsem se takhle vracel domů, tuším, že ze Španělska. Propagoval jsem tam knihu, byl jsem unavený. V letadle jsem hned usnul. Když jsem se probudil, pán vedle mě četl Istanbul.

Chvíli jsem váhal. Jenže kniha je plná fotek, které taky miluju. Chtěl jsem s ním o ní mluvit. Ostatně právě z autobiografického Istanbulu mám radost pořád. Zachycuje můj život do 22 let. Ukáže vám, jak tehdy město vypadalo. Jste-li z malé evropské, latinskoamerické, asijské země, hned se tam budete cítit jako doma.

Víte, že z pohledu velkého světa nejste úplně důležití, moc od něj neočekáváte. Zásadní je tak pro vás místo, kde jste vyrostl, kde žijete. Provinční realita vás zároveň dráždí, zároveň vám dává prostor porozumět si.

Jsem uprostřed dvou románů, což se mi stává. Když jsem psal román Jmenuji se Červená, zasekl jsem se v polovině. Ke knize jsem se vrátil až po dvou letech. Mezitím vznikl Sníh. Teď to vypadá, že vydám román První láska. Navíc se vedle psaní věnuju hodně svému istanbulskému Muzeu nevinnosti, na němž mi rovněž velmi záleží.

V tom mám jasno, všechna ta byrokracie našich životů. K tomu patří e-maily, které dostávám a které ani nechci, ale musím číst. Zaplavují můj čímsi, co je navíc. Nemám rád hlavně ty, jež tvrdí, že cosi nemohu dělat. Neumožní mi pokládat otázky, na něž bych rád znal odpovědi.

Nejraději jsem sám, ve svém pokoji. Umožňuje mi to vydat se hlouběji do mého světa. S ním souvisí i myšlenka ostrova, již jsem rozvinul v Morových nocích. Samotu najdete i ve Sněhu, kde vás zavedu do izolované vesnice. Podobné kulisy umožní děj dramatizovat… Ač bych si přál napsat dílo s čistou literární linkou, vytvořit „jen“ půvabnou krajinomalbu, nejde mi to.

Samozřejmě. Stačí si vypnout telefon. Hluk města navíc do mého bytu nepřichází, dívám se do zahrady… Je snadné být sám, pokud chcete, pokud jste disciplinovaní. Z domu klidně nevyjdu tři dny, i víc. Víte, já jsem ten typ, kterého neštvaly ani karantény za covidu. Když se mě na to jeden novinář ptal, odpověděl jsem: pro mě se nic nezměnilo, já takhle žiju 52 let.

Za tohle se až stydím. Vždycky jsem říkával, že je protřídím, až se budu stěhovat. Teď jsem to udělal, knihy stále mám. A kolik jich je? Asi 22 tisíc, čtu, přečetl jsem tak desetinu. A proč jsem si je všechny koupil? V tom mám rovněž jasno: chtěl jsem být spisovatelem. To byl rok 1972. V Turecku nebyly rozšířené veřejné knihovny, tak jsem si knihy kupoval. Hodně autorů bylo také cenzurovaných, jejich díla jsem chtěl mít i proto, abych je podpořil.

Chtěl bych vám říct ne, ale lhal bych. Mám rád francouzský impresionismus, čínskou, japonskou krajinomalbu, což můžete vidět i v mých dílech. Jsem-li v Asii, obvykle jim neodolám. Nejvíc jich mám z Číny… Můj milovaný byt, který brzy nebude, dům byl totiž ve špatném technickém stavu, by mohl vyprávět. Ale to radši dále rozebírat nebudeme.

Popíšu vám to jinak. Když jsem se v roce 1952 narodil, žilo tam 2,5 milionu lidí, teď 17 milionů. Je to největší turecké město, větší než tehdejší Československo. Za mého dětství nebyl přes Bospor ani jeden most, teď máme tři.

Říkávám si, že mám štěstí. To, co jsem sledoval, trvalo ve Francii dvě stě let. Ano, s tím obrovským růstem přišly až anarchie, ošklivost, chudoba, podivnosti, dopravní zácpy, konzum… I to patří k pokroku. Provinčnost zmizela, i když ne všude. Vidím to, když se toulávám ulicemi s fotoaparátem.

Záleží na měřítku mapy. Řada čtvrtí vznikla tam, kde byly prázdné plochy. Rád se tam vydávám s fotoaparátem, s bodyguardem po boku. Nebojím se nikde. Město nevnímám jako monstrum. Jsem jeho součástí, když o něm mluvím, jako bych mluvil o svém těle.

Turistů je dost, což neznamená, že musejí být nepřátelé. Navíc Erdogan zacílil záměrně turistický ruch jinam, na naše pláže, k moři. Ubylo tak vzdělaných turistů/cizinců, přibyly masy, které se chtějí jen bavit, slunit se. Naše historie, Byzancie, Osmanská říše…, je tolik nezajímá.

Kulturní turistika k nám přichází méně i proto, že vzdělaní lidé mívají obvykle silné politické názory. Mají pocit, že svou cestou do Istanbulu schvalují Erdoganův režim.

Což je škoda. Lidé nemohou za své politické reprezentanty. Ani je nemusejí volit. Netrestejte je rozhodnutími typu: nepojedu, protože tam vládne ten či ta. Je to chyba, je to škoda pro ně i pro vás. Všichni Turci nejsou erdoganovci. Mnozí jsou na něj naštvaní. Opozice má velkou naději, že by ho v demokratických volbách porazila.