Myšlenka nesmí být v knize vetřelcem, říká spisovatel a filozof Michal Ajvaz

Postava Angela byla psána jako osvěžující lék na únavu ze snadno získaných názorů na vše, kterých má každý zřejmě nevyčerpatelnou zásobu a cítí potřebu je neustále vyjadřovat. Angelo nejenže nemá názory na řešení krizí světa, nemá názory vůbec žádné.

Bílé prázdno jeho mysli je ambivalentním prostorem, v němž hrozí možnost propadu do lhostejné otupělosti, ale také jím probleskuje možnost proměny v počáteční pročištěnou, soustředěnou a otevřenou prázdnotu mysli, které je zapotřebí k poznání i k tvorbě.

Spisovatel má jedinou povinnost, a to psát dobré knihy. Psát dobré knihy znamená učinit vše, co do díla vchází, součástí literatury, výrazem stylu, který není jen něčím formálním, je vždy výpovědí o povaze skutečnosti, o rytmu sil, které ji utvářejí.

Každá kniha je výpovědí o skutečnosti, dokonce o dějinně určené skutečnosti. Nezáleží příliš na tom, jestli tato výpověď o skutečnosti zůstane skryta, anebo jestli se rozvine do myšlenky – klidně i do myšlenky na řešení krize světa, proč ne – záleží pouze na tom, aby případná myšlenka nebyla vetřelcem v díle.

Aby se nevyvyšovala nad jeho ostatní části, aby s nimi žila v míru a aby se spolu s nimi pokorně podílela na jednotném tónu díla, který je výpovědí o povaze dění, o povaze hudby světa, a tedy tím nejdůležitějším sdělením knihy.

Řekl jste také, že bychom se měli učit žít bez ideologií. A že máte rád příběhy, ale jen ty neideologické. Existují vůbec takové nevinné příběhy?

Dobrá literatura je nevinná ze své podstaty, protože vyrůstá z pozorného a otevřeného pohledu na svět, který se vylučuje s jakýmikoli ideologiemi, a nevinné jsou tedy i příběhy, jež literatura vypráví.

Nejdůležitější sociální – a zároveň nejvíce „podvratný“ – význam literatury spočívá v tom, že ukazuje možnost světa smysluplnosti, který leží mimo ideologie a obecněji mimo jakoukoliv utilitárnost; ideologie jsou utilitární prostředky, které jedněm slouží k upevnění moci a druhým k tomu, že je zbavují námahy samostatného přemýšlení.

Žít bez zlozvyku ideologického pohledu na skutečnost je možné, ale je třeba se to naučit, podobně jako se v zenovém klášteře učí adept vnímat skutečnost mimo naučená schémata. Zpočátku je zmatený a nedovede si vůbec představit, že něco takového je možné, a pak s údivem zjišťuje, že to docela dobře možné je a že to přináší dosud nepoznanou radost, která daleko převyšuje nečistou a křečovitou slast plynoucí ze ztotožnění s ideologií.

O „velkých příbězích“ začala mluvit postmoderna. Ta jimi označovala schematické konstrukce, kterými zakrýváme složitost skutečných dějin. Jenže problém postmoderny byl v tom, že prohlašovala každé hledání jednoty přesahující hranice jednotlivých světů za snahu o zbavení svébytnosti toho, co je jednotlivé a zvláštní, a tím vlastně znemožnila jakýkoliv dialog mezi světy, kterým se ve skutečnosti jedinečné světy živí a obnovují.

Dnes takové pojetí přežívá v cynickém postoji, který se odmítá postavit na stranu obětí ve společnostech, jež mají jiné civilizační kořeny, s odůvodněním, že bychom tím vyhlašovali obecnou platnost našich kulturních norem, a tím projevovali kulturní nadřazenost.

Při té příležitosti je snad vhodné říci, že jsem ducha svých knih vždy pokládal za opak ducha postmoderny. Postmoderna ukazuje rozmanitost světů proto, aby ukázala, že jednotlivé světy jsou neslučitelné a nepodílejí se na žádné jednotě, moje knihy ukazují rozmanitost světů proto, že právě na takové jevové rozmanitosti je nejlépe vidět hluboká jednota všeho.

Slovo přivolané pouze zvukovou shodou s jiným slovem toho o smyslu, který básník vtěluje do básně, ví víc než on sám – tohle zvláštní kouzlo je jen jedním výrazem skutečnosti, že opravdová literatura začíná až tam, kde mizí rozdíl mezi tím, čemu se říká „obsah“, a tím, čemu se říká „forma“.

Slovo není jen němým nositelem slovníkového významu, má své vlastní tělo, vlastní síť příbuzností a sympatií a vlastní magický svět, věta není pouhým němým nástrojem k vyjádření předem známé myšlenky, je tělesným, silovým děním, které je charakterizováno jedinečným tónem a rytmem napětí a uvolnění a které je zároveň výpovědí o povaze sil světa, o jednotné hudbě dění, a patří už tedy k „obsahu“, k tomu, co je sdělováno.

Tělo věty nenechává myšlenku, která chce vstoupit do díla, v klidu, prolíná jí, nechá se myšlenkou utvářet a zároveň ji sama utváří, proměňuje myšlenku z cizího tělesa ve výraz stylu, který, jak už bylo řečeno, je jednotící energií knihy a zároveň i výpovědí o povaze skutečnosti.

V překladech poezie to představuje velký problém, přeložená báseň je vždy spíše volnou analogií originálu. V próze jde o menší problém, protože tam hraje větší roli tělesnost celé věty, to znamená délka věty nebo uspořádání hlavních a vedlejších vět, což se dá do jiného jazyka přece jen převést lépe. A ta „univerzální hudba“ je hudba kosmického dění, k němuž patří i dění na Zemi, je to hudba bytí, kterou vyjadřují všechny styly a která prostupuje všechny světy.

Nutným počátkem psaní je pro mne vyčistit mysl, uvést ji do stavu prázdnoty. Když začínám psát knihu, musím se stát nějakým takovým idiotem, jako je Angelo. Nikdy nevím, o čem kniha bude, jaké v ní budou vystupovat postavy, jaké se v ní budou rozvíjet příběhy, kde se bude odehrávat, a už vůbec ne, jaká bude myšlenka díla, „co chci knihou říci“.

I když nic z toho v počátečním prázdnu není přítomno, nedá se říci, že by prázdno bylo úplně prázdné. Probíhá jím jakési jednotné chvění a z něho začínají vystupovat – jako z kovových pilin v magnetickém poli – nejasné obrazce, které se pokouším převést do tvaru. Jako první tvar se obvykle objevuje obraz určitého prostoru, kde jsem se někdy octl a měl přitom pocit, že ve svém dechu tají příběhy, které by se v něm mohly odehrát.

Kupříkladu v případě mé poslední knihy to bylo jedno konkrétní místo v jisté pasáži v Lipsku. Chvění prázdna prolíná s dechem počátečního místa a z tohoto pole začínají vyvstávat postavy a děje, postupně se rodí příběh.

Zrod z prázdna za pomoci určitého prostoru se pak během psaní neustále opakuje, protože obrazy, které jsou částí rodících se příběhů, jsou obklopeny novým chvějícím se prázdnem, které přivolává nové prostory, z nichž vystupují nové příběhy…

Pro mne by nemělo smysl vyjadřovat nějaké své pocity nebo sdělovat něco o svém životě a o svých problémech, nevím, proč by to někoho mělo zajímat.

Píšu, protože mi psaní přináší radostný pocit napětí, který se podobá pocitům účastníka dobrodružné výzkumné výpravy na neznámé území a zároveň pocitům architekta při práci na plánu složité budovy, při níž je neustále třeba zvažovat spletité vztahy všech částí mezi sebou navzájem i mezi každou z nich a celkem.

K tomu pocitu ovšem také patří kolísavá naděje, že výsledek psaní bude mít alespoň něco ze smysluplnosti zdařilé výzkumné výpravy nebo stavby, která drží pohromadě a nerozpadá se.