Článek
Mingerští nejprve závažnost situace popírají, následně se pokoušejí předzásobit a zatlouct okenice, ti bohatší pak nasednout na poslední evakuační lodě. Lidé přestávají věřit vědě (ostatně přichází z podezřelého Západu) a uchylují se k zaříkávání. Kdo bude správně věřit, zůstane zdráv. Je ovšem třeba také posvítit si na toho, kdo epidemii na ostrov zavlekl!
Byli to Řekové, nebo Turci? Muslimové, katolíci, nebo pravoslavní? Bohatí, nebo chudí? A nebyl to náhodou hlavní osmanský epidemiolog Bonkowski, kterého na místo vyslal sám sultán? Vždyť ani on neuměl odpovědět na otázku, jestli nemoc šíří voda, krysy, nebo vzduch. V podstatě není divu, že jej jednoho dne našli mrtvého. Nikoli nakaženého, ale zavražděného.
Jednooký kněz a koktavé dítě
Pamuk odolal pokušení psát historickou detektivku, a pátrání po Bonkowského vrazích využívá k tomu, aby odkryl způsob, jakým vznikají mýty a rodí se nacionalismus.
Byť je sám ostrov Minger smyšlený, autor na jeho půdu přenáší reálné události z dějin Osmanské říše. Například připomíná, jak při vypuknutí cholery ve 30. letech 19. století v Istanbulu narazila protiepidemiologická opatření na odpor, když doktoři chtěli prohlížet i ženy a žádali, aby mrtvoly byly posypávány vápnem. Prostí muslimové se bouřili, i když nejvyšší duchovní představený vydal fatvu, že opatření jsou v souladu s islámem.
Samotné pátrání po vrazích předního epidemiologa se v Morových nocích pohybuje někde mezi novátorskou „holmesovskou metodou,“ založenou na dedukcích a hledání důkazů, a místně „osvědčeným“ způsobem, jak podezřelým rozvázat jazyk – totiž mučením. Nejeden úředník přitom dává přednost „tradiční“ metodě: „Proč se opičit po detektivu Holmesovi a jeho pošetilostech?“
Pamuk, který je v Turecku osobou spíše trpěnou, a v očích mnoha příznivců autoritářského prezidenta Erdogana primárně rozkladným živlem, nevynechá příležitost trefit se do politické moci. Guvernéra ostrova třeba nechá zabavit jednomu lékárníkovi namalovaný reklamní poutač v obavě, že by se taky dal vykládat jako nacionalistická vlajka, která by mohla podporovat separatistické myšlenky.
Mezitím se epidemie dál šíří a s ní i snaha obejít restrikce. Dvě místní vetešnictví prodávají levně šaty a boty po mrtvých a ostrované si je kupují ve víře, že pořídí-li si k nim i zázračný amulet, choroba se jim vyhne. Výkonná moc situaci vyřeší tím, že do vetešnictví vpadne a všechen sortiment spálí.
Nedůvěra narůstá. Mezi lidmi se začínají šířit fámy: „Mor roznáší kněz v černé peleríně, s černou kozí bradkou a krví podlitýma očima, který večer co večer nepozorovaně přichází z křesťanské čtvrti, z rance vytahuje mrtvé krysy a pokládá je v muslimských čtvrtích do zahrad a ulic a po kašnách, zdech a madlech dveří rozmazává morovou mast. Jakési dítě (…) ho prý v noci potkalo a vidělo, že kněz má uprostřed čela jedno oko, a hrůzou pak dva dny koktalo.“
Ano, tohle všechno – byť v jiných kulisách a jiném obsazení – máme stále v živé paměti. Literatura ale potřebuje časový odstup, aby dokázala věrohodně reflektovat zásadní dějinné události. Na velký román o ruské agresi proti Ukrajině tak trpělivě čekáme, zatímco vycházejí nové reflexe druhé světové války…
Vypadalo to, že dlouho budeme čekat i na zásadnější dílo zrozené z dění za koronavirové pandemie. Teď se zdá, že přišlo. Orhan Pamuk ale o velké nákaze nepsal po jejím odeznění, nýbrž před jejím nástupem. S románem Morové noci opravdu začal už několik let před osudným rokem 2020.
Podobně jako třeba český postmodernista Jiří Kratochvil, kterému se v povídkách podařilo budoucí děje nastínit hned několikrát. Není pak divu, že Kratochvil razí tezi, podle níž život opisuje z literatury, a ne naopak.
V Pamukově aktuálním případě se tak stalo v míře vrchovaté: zatímco v první verzi románu ještě čtenářům vysvětloval, co je to vlastně karanténa, při revizi textu už tyto pasáže vypustil jako nadbytečné.
Takzvaní prezidenti
Stejně jako v předchozích románech (do češtiny jich bylo zatím přeloženo sedm), také v Morových nocích potkáváme Pamuka coby mistra dlouhých tratí. Čím víc se jeho vyprávění obaluje souvislostmi, vzpomínkami a vedlejšími postavami, tím soudržnějším se stává. Jako by zrálo spolu s rozsahem.
Čím víc se místo děje (byť tentokrát imaginární) stává křižovatkou kultur, mocenských vlivů a náboženství, tím plastičtější je. To víření čtenáře strhává a dovoluje mu zapomenout, že na úrovni vět Pamuk nejednou zaškobrtne. Jeho dvorní překladatel do češtiny Petr Kučera proto bývá uvržen do dilematu, nakolik autorovi pomáhat. Že tak činí jen v nejnutnější míře, přibližuje českému publiku Pamukovo psaní opravdu intimně.
Vypravěčkou románu je historička, jež příběh šesti krvavých měsíců na ostrově rekonstruuje ze 113 dochovaných dopisů, které z Mingeru psala na začátku 20. století princezna Pakize, dcera sesazeného sultána, když se tam ocitla po boku svého muže – lékaře. Ani když epidemie pohasne a nad místodržitelským palácem zavlaje mingerská vlajka, vypravěčka ostrov neopouští, v líčení pokračuje až do roku 2017.
V průběhu let se přitom vlajky na stožáru mění – tu nezávislou postupně střídá italská, německá, britská – až se nakonec opět vrátí mingerská. „Pestrobarevné vlajky, jež nad ostrovem zavlály, však nijak zvlášť nepodnítily kulturní pestrost a rozmanitost života na Mingeru. (…) Takzvaní prezidenti (…) zakazovali výuku osmanských a řeckých dějin ostrova, některé statečné turecké a řecké disidenty poslali do pracovních táborů a pomingerštili, co se dalo.“
Hořkou minulost střídá hořká současnost. A spolu s ní i tíživá otázka, nakolik bude život i nadále opisovat z literatury.
