Kvůli kštici a ďáblovi v těle oslovoval Lustig svou neteř poměrně neobvykle

„Říkal mi černá prdel, protože jsem měla kudrnaté černé vlasy a byla jsem takový ďáblík. A když jsem k němu šla a on měl své krásné nové vlněné šedé kalhoty, říkal, no, ale lézt po mně nemůžeš,“ utkvělo jí v paměti.

Část jeho pozůstalosti věnovala městské části s bratrem Vladimírem Hnátem po smrti maminky. Radnice věci využila v novém prostoru, který vytvořila v Pivovarnické ulici. Kromě příjmu a prodeje věcí nabídne environmentální vzdělávání, workshopy na téma, jako je recyklace, reuse i dětský koutek.

Lustig a jeho o dva roky starší sestra strávili část života v Libni. V roce 1942 byli s rodiči transportováni do koncentračních táborů. „Než šli do lágru, věci, které měly větší hodnotu, schovali u maminčiny spolužačky paní Bednářové,“ vzpomínal Hnát.

Po návratu se rodina zabydlela v bytě v Truhlářské, který předtím využíval člen gestapa.

„Žila tam babička, Arnošt, později jeho manželka, maminka s tatínkem, sestřenice mojí maminky,“ počítal nájemníky. Nakonec zůstal se sestrou, rodiči a babičkou.

„Maminka umřela před dvěma lety, od té doby začalo třídění, kterého se ujala hlavně Hanička a její rodina,“ vyprávěl Hnát.

Našly se šaty, boty, rodinné dokumenty, soupis majetku, který musela rodina odevzdat, než nastoupila do Terezína, peníze, které používali v koncentračním táboře, fotky, různé propriety z domácnosti, první psací stroj, který si Lustig pořídil po válce. Když se odstěhoval, zůstal na původním místě, později na něm vznikly diplomové práce všech vysokoškoláků z rodiny.

Hodnotných písemnosti se ujal Památník národního písemnictví. „Něco jsme darovali Divadlu v Dlouhé, televize získala asi tři várky zajímavého oblečení. Když jsme se dozvěděli, že vzniká libeňské centrum, nábytek a drobné kousky jsme věnovali sem,“ popsal Hnát.

„Nechali jsme si jako vzpomínku nějaké maličkosti. Máme po tatínkovi chalupu, tak tam všechno odvezeme,“ doplnila paní Hana. Třeba prádelník, kredenc i původní kuchyň snad ze 40. let 20. století.

„Jenom nevím, kam se poděly dřevěné hodiny s bílým rámem,“ přemýšlel Hnát. „Bimbací? Vedle tvojí postele v krabici,“ hlásila Hana, které bylo sedm let, když Lustig v roce 1968 emigroval.

Ze zámoří se vrátil v roce 1989. „Byl hrozně zaneprázdněný, protože měl spoustu kamarádů z disentu, takže chodil za nimi. Zval nás, když slavil kulaté narozeniny. A když přišel za maminkou, která byla i jeho asistentka, naprosto dokonalou organizační jednotkou, vždycky říkal, rychle rychle, nemám moc času,“ vyprávěl s úsměvem Hnát, jenž občas píše básně.

„Všechny Arnoštovy knihy jsme nepřečetli. Nedá se to, je to smutné, těžké,“ míní absolvent jaderně fyzikálně inženýrské fakulty, hráč na foukací harmoniku a občasný básník.

Libeňské reuse a komunitní centrum je podle radnice unikátním a pilotním projektem, který zohledňuje environmentální, sociální a ekonomické hledisko. Se záměrem přišla nezisková organizace Zerowasters na základě výzvy Prahy 8 a Federace nábytkových bank a reuse center.

Přináší možnost dát věcem, které by jinak skončily na skládce, druhou šanci. Znovupoužívání považuje za nejúčinnější možnost předcházení vzniku odpadu.

Lidé sem mohou přinést a zdarma odložit věci, které jsou v dobrém stavu, ale už je nevyužijí. Jedná se především o menší kusy nábytku, vybavení domácnosti, hračky a sportovní náčiní, knihy, gramodesky, dekorace a výběrově textil. Věci se budou prodávat za menší částky, tak aby se pokryl provoz centra.