Knihou Labuť a lovec se úspěšný detektivkář vypravil do pravěku

Jiří Březina (1980) se ve své nejnovější novele Labuť a lovec (Vyšehrad 2024) nevydává daleko v prostoru – zůstává věrný svým domovským jižním Čechám –, ale právě v čase. V dávných lesích a povodí řeky (ani jednou napadne její současný název) žijí lovci a sběrači, kteří bojují o své dny s drsným podnebím, zvířaty a duchy zemřelých.

Čas se většinou líně povaluje kolem, ale jsou chvíle, kdy se mu podřídí lidé, příroda a snad i ti duchové. Jiří Březina umně střídá obě polohy, myticko-zadumanou a akční. Byť nejde o detektivku, kterými se coby autor na knižním trhu etabloval, ale o komorní příběh, vše končí v překvapující temné katarzi. O napětí skutečně není nouze a nejde přitom jen o očekávaný souboj lovců o nová území, zásoby a ženy.

Knihy o pravěku zabírají v linii česky psané literatury pozoruhodné místo. Erbovní jsou samozřejmě Lovci mamutů od Eduarda Štorcha – příběh skupiny hominidů, jejichž největším koníčkem je hloubení obří jámy ve věčně zmrzlém permafrostu, kterou pak zakryjí všelijakou zelení a napjatě čekají, nepůjde-li kolem popletený mamut. Podobné konstrukce pravěkého lovu jsou dávno překonané, Štorchem sdílený mýtus ale přetrvává.

V knihách o pravěku se přitom skrývají mnohem divočejší vyprávění. Zejména ta o správných tlupách, jejichž příslušníky bychom s odkazem na dnes tak populární politickou terminologii mohli nazvat „naši pralidi“.

Ti jsou zářným prototypem budoucích Čechů, kteří hrdinně brání svou otčinu proti cizákům. Ahistorické národovectví se sice naplno rozjede až s příchodem Slovanů (viz například Groznatův štít Jiřího Řípy či Vlčí dvůr Bohumíra Fialy), ale vnímání pravěku jako jakéhosi předstupně národního uvědomění nelze přehlédnout ani v jinak veskrze suchopárném díle paleontologa Josefa Augusty Lovci jeskynních medvědů.

Popravdě řečeno: za svou někdejší popularitu tyto knihy vděčí především mizivé dobové konkurenci a ilustracím Zdeňka Buriana, s nimiž se často dostávaly ke čtenářům.

Jiří Březina ani jednu z těchto výhod nemá. I přes potíže českého knižního trhu je zdejší literární diverzita stále nadprůměrná a ilustrace k jeho novele vytvořila Sabina Chalupová. Ta sice invenčním způsobem uplatňuje techniku linorytu, pravěk v jejích doprovodných ilustracích svébytně rezonuje, Burianovo jméno ale samozřejmě nemá.

Přesto stojí Labuť a lovec za zvýšenou pozornost. Byť se autor vzdělával v odborné literatuře a radil u odborníků, účelem jeho díla není čtenáře jakkoliv edukovat, natož mu podsouvat nějaké společenské postoje. Ačkoliv propagační text na obálce knihy mluví o „prvním opakování příběhu Evropy s jeho migrací lidí a kultur“, v samotném textu je něco takového pouze naznačeno. Nejde o poselství k dnešku zachumlané v medvědích kožešinách, není to pravěké stanovisko k migrační krizi. Březina „pouze“ vypráví příběh.

Je přitom velmi těžké některé z jeho postav držet palce. Ne proto, že by popisované chování pravěkých obyvatel Pošumaví bylo tak brutální, ale kvůli tomu, že je nám tak vzdálené. Březina osekává jejich motivace i komunikaci na samotnou dřeň. Ubírá až na krajní mez – v jazyce lidí, mezi které se snese mytická Labuť-dívka, neexistují například slova pro budoucnost a minulost. Přesto je potřeba zavzpomínat, přesto je nutné plánovat. I to autor dokáže.

Zapomeňte ale na krasoumné Štorchovy popisy pravěké krajiny, Březina je strohý a uměřený. Právě těmito omezeními se vzdálenému světu posledních lovců na území současného Česka přibližuje nejintenzivněji.

Jeho kniha pak má ještě jednu kvalitu: je velmi přesná. Autor jako úspěšný detektivkář dobře ví, jaký je příkaz žánru: vše musí mít řád, zapovězen je nejen jakýkoliv deus ex machina, také všechny pocity a vjemy musí být opodstatněné. Nic se nemůže stát jen tak, detektivka musí držet při sobě i bez lepidla. Podobnou preciznost uplatňuje Březina také ve svém pravěkém příběhu.

Nepohybuje se na škále dobro – zlo, nepoučuje, nepomrkává po současnosti, nevytváří nové mýty, jen vypráví ten pradávný. V doslovu se svěřuje, že někdy rád přespává na místech archeologických nálezů, ale na duchy že nevěří. „Sám nevím, proč to vlastně dělám,“ dodává.

Není třeba vědět, je potřeba vnímat. Jeho Lovec, Labuť, Bratr, Jednooký a další v sobě nesou mnoho z osudovosti historických postav Vladimíra Körnera. Ocitají se tak v té nejlepší společnosti.