Kniha pro děti o čtyřech stech stranách je takřka neprodejná, říká nakladatelka Iva Pecháčková

Považujete mobily a tablety v rukou dětí za zabijáky četby?

Jednoznačně. Odtáhnout děti od digitálních technologií je strašný problém. Když je posadíte k tabletu, je to jako dát jim skleničku vodky místo vody, jak říká jeden psycholog. Závislost tu vzniká velmi rychle.

Nejhorší je, že to dělávají i rodiče intelektuálové, naše cílová skupina. Role rodičů je přitom klíčová, nemohou spoléhat na to, že za ně děti ke čtení přivede školský systém.

Dnešní děti u delších knih neudrží pozornost. Jejich vnímání je klipovité, dominuje vizuální kultura na úkor psaného slova. Když už je ke čtení dostanete, zkuste je z přečteného textu vyzkoušet, ať vidíte, dokážou-li vám to vyprávět.

Jak jste postupem času měnila přemýšlení o produkci vašeho nakladatelství, aby byla stále poutavá pro současnější čtenáře?

Já ji zas tolik nezměnila. Když jsem v půlce devadesátých let Meander založila, vydávaly se stále ještě prvorepublikové klasiky, mayovky a foglarovky nebo překlady úspěšných zahraničních titulů.

Jako jedna z prvních jsem začala vydávat původní knihy českých autorů ilustrované mladými domácími výtvarníky. Tehdy nebyla konkurence digitálního světa, první počítače se v českých domácnostech objevily až po roce 2000.

Dnešní situace je docela jiná. Pokud má kniha pro mladší čtenáře čtyři sta stran, prodává se jen velmi těžko. Když přijde do našeho knihkupectví rodič a vidí tu cihlu, už jeho samotného to odradí. Ví, že dostat k ní dítě bude problém. Kdysi dětmi oblíbené rozsáhlé knihy, třeba Robinson Crusoe, Oliver Twist nebo Tajuplný ostrov, se už všude ve světě vydávají ve zkrácené verzi.

To pro vás musí být frustrující.

Je. Když jsem vydala zkrácenou Podivuhodnou cestu Nilse Holgerssona, k čemuž mě ale přesvědčilo švédské nakladatelství, dostávala jsem dopisy od lidí, kteří znali původní verzi. Psali mi, že je zvěrstvo pokrátit na čtvrtinu román slavné nobelistky. Děti obecně přestávají číst, u nás naštěstí ne tolik jako ve světě.

Záleží na tom, co čteme v dětství, nebo je hlavní, že vůbec čteme?

Záleží na tom. Dokud budeme číst jenom Čtyřlístek, budeme si myslet, že hlavní postavy světa jsou Myšpulín, Bobík, Pinďa a Fifinka. Když si přečteme Kafku nebo existencionalisty, pochopíme víc.

V literatuře nacházíme odpovědi na mnoho věcí v našem životě, proto je důležité být v ní vybíraví. Základní otázky nastoluje bible. Při jejím čtení si uvědomíme, že lidé mají už několik tisíců let v životě pořád stejné vášně a touhy, slabosti a pochybnosti.

Nejen pro nezletilé, ale i dospělé čtenáře bývá obtížná poezie. Jak k ní přivést děti?

Není to žádný oříšek, děti nejlépe přivedete k literatuře právě skrze poezii. Zjistila jsem to před pár lety na konferenci učitelů ve Zlíně. Bavila jsem se tam s češtinářkami, které vyučovaly v učňovských oborech s maturitou.

Studentům předložily undergroundové autory, třeba Ivana Martina Jirouse, Egona Bondyho nebo J. H. Krchovského, jejichž básně jsou někdy až na hraně vulgarity. Budoucí automechaniky a klempíře zaujaly natolik, že prý sami začali psát poezii.

V našem nakladatelství se osvědčila edice leporel s krásnými básničkami od Františka Hrubína i současníků Petra Stančíka, Daniely Fischerové, Michala Šandy nebo Radka Malého, kteří jinak píší spíše pro dospělé. Tvořit poezii pro malé čtenáře je ale velice baví.

Na počátku čtenářských návyků vstupujeme do bezpečného světa pohádek, díky nimž se naučíme rozeznávat dobro od zla. Bývají ale přežilé ve vykreslených vzorcích chování mužů a žen. Vnímáte u současných pohádek v tomto směru posun?

Určitě ano. S filozofem a feministou Mirkem Vodrážkou jsem dokonce uvažovala o vydání jeho pohádky O princi, který neplakal. Oponuje v ní představě, že muž má potlačovat slzy.

Někteří muži jsou přitom křehké nádoby a celý život musí předstírat, že jsou silní. Knihu jsem nakonec nevydala, ztroskotala na ilustracích Mayi Cainové ze San Franciska, jejíž představa byla odlišná, americká.

Kdybyste teď byla v předškolním věku, jaké knihy byste si přála, aby po nich při předčítání sáhli vaši rodiče?

Pro své nakladatelství vymýšlím a vybírám rukopisy, u nichž chci, aby je četly mé děti, nyní zase už vnoučata. Skvělá je kupříkladu knižní série o jezevci Chrujdovi od Petra Stančíka, která je vtipná tak, že baví i rodiče.

Vynikající je Daniela Fischerová, jež na mě kdysi zapůsobila dramatem Hodina mezi psem a vlkem. Totéž sdělení dokáže vpravit do příběhů pro malé děti a moudrých knih má u nás na kontě už desítky.

V branži jste přes čtvrtstoletí. Odhadnete bestseller, nebo je to pořád loterie?

Kolikrát mi to tak ulétlo… Něčemu strašně věřím, pak se ale knížky prodá pár set kusů a zbylé mi zůstanou. A když za nějaký titul obdržíte Magnesii Literu, musíte ji dotisknout. Trvá týdny, než přijde z tiskárny.

Na oceněnou knihu přitom lidé reagují tak měsíc, pak zájem většinou opadne a zbytek nákladu vám zůstane ve skladu.

U kterých titulů jste úspěch nečekala, přesto byl velký?

Nečekala jsem ho třeba u Lingvistických pohádek Petra Nikla. Dotiskovala jsem je snad čtyřikrát, prodalo se jich šest tisíc.

Obdobné prodeje mimochodem zaznamenaly slavné knihy Jáchyma Topola. Čtenáři pak bažili po dalších „niklovkách“, tak jsem Petrovi jeho složité knihy vydávala dál –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dodnes skoro dvě desítky knih.