Kauza spisovatele Boualema Sansala. Alžírský režim ztrácí zábrany, říká romanistka Míla Janišová

Jeho vyšetřovací spis není ve Francii k dispozici, nicméně média a také jeho právník François Zimeray uvádějí, že je Boualem Sansal stíhán podle článku 87a trestního zákoníku, který trestá „jako teroristický nebo podvratný čin jakýkoli čin zaměřený proti bezpečnosti státu, územní celistvosti, stabilitě a normálnímu fungování institucí“.

Podle francouzského deníku Le Monde se alžírským úřadům nelíbily Sansalovy výroky pro francouzské médium Frontières – mimochodem považované za krajně pravicové – týkající se území Západní Sahary. Sansal se vyjádřil ve prospěch nároků, které si klade Maroko, a uvedl, že území bylo zabráno během francouzské kolonizace a po vyhlášení nezávislosti zůstalo vlastně neprávem Alžírsku.

Jako mnohem pravděpodobnější se mi ale jeví, že se Boualem Sansal, dlouholetý a neúnavný kritik alžírské autokracie, stal jakýmsi obětním beránkem. Vztahy mezi Alžírskem a Francií jsou v posledních měsících napjaté, mimo jiné právě kvůli podpoře marockých nároků na Západní Saharu. Jako by alžírský režim ztratil zábrany a zkoušel, kam až může zajít.

Boualem Sansal je vážně nemocný, ovšem o jeho stavu, stejně jako o zmiňované hladovce, se můžeme jen dohadovat, protože on sám je už od svého zatčení naprosto umlčený. Informace se z Alžírska dostávají poněkud nespolehlivými cestami přes alžírské právníky. Jeho francouzskému právníkovi totiž Alžířané odmítli vydat vízum.

Zpráva o hladovce, kterou měl Sansal zahájit na protest proti tlaku, že by si měl vybrat právníka nežidovského původu, vyvolala ve Francii i ve světě pobouření, alžírský advokát ji ale odmítá. Vzhledem k omezené komunikaci mezi Sansalem a jeho právníkem těžko říct, kde je pravda. Byť popravdě řečeno, jedna strana působí důvěryhodněji než ta druhá…

V Alžírsku se hned po vyhlášení nezávislosti v roce 1962 dostal k moci vojenský režim, který s mírnými obměnami vládne v zemi dodnes. V 90. letech 20. století se významně podílel na občanské válce, v roce 2019 odolal protestnímu hnutí Hirak.

Úzká skupina lidí velmi stojí o to, aby se udržela u moci. Alžírsko je totiž bohatá země, ovšem z jejího bohatství bohužel profituje jen menšina, značná část obyvatel tře bídu s nouzí. Země má navíc v ústavě už ve 2. článku zakotvený islám jako státní náboženství.

V posledních letech lze pozorovat prorůstání obou struktur – politické a náboženské. Například významně stoupá počet mešit, loni na konci února alžírský prezident Tabbúni inauguroval v hlavním městě novou mešitu, třetí největší na světě – vejde se do ní 120 tisíc věřících.

Změna poměrů je vidět i na ulicích – vytrácí se z nich pestrost, ženy volí oblečení v co nejméně nápadných barvách. Tato situace se však netýká jen Alžírska, propojování politické a náboženské moci lze pozorovat i v jiných muslimských zemích, které ještě před několika desítkami let působily velmi sekulárně.

Nejsem historička a nerada bych se dopustila nějakých nepřesností, ale na mě to tak působí. Během mé říjnové návštěvy celé město Alžír doslova zaplavily portréty lidí, kteří během války za nezávislost položili život v boji – běžně se o nich mluví jako o mučednících. Visely v ulicích, v přístavu, v obchodech, na oficiálních budovách, vždy v nadživotní velikosti… Mluvilo se o nich v médiích, dokola se vyprávěly jejich hrdinské činy.

Nechci samozřejmě zpochybňovat samotný boj za nezávislost, koloniální působení Francie napáchalo neuvěřitelné škody na celé alžírské společnosti, na identitě lidí, na jejich přijímání sebe sama. Problém vidím v tom, jak se s příběhem, nebo spíš mýtem osvobozenecké války zachází dnes.

Po šedesáti letech od jejího skončení je to vlastně jediný příběh, jímž Alžírsko podporuje své sebeurčení. A taky jediný příběh, kterým režim sám sebe legitimizuje, kterým zdůvodňuje svůj vojenský charakter. Ano, měla jsem v Alžíru pocit, jako bych se ocitla na prvomájovém průvodu, kde se v čele nesou portréty komunistických předáků, jejichž odkaz je už naprosto vyprázdněný…

Alžírsko-francouzské vztahy se vyhrocují tak nějak periodicky. Je ale pravda, že koncentrace posledních událostí působí dojmem, že autoritářský alžírský režim ztrácí zábrany. Může to souviset také s válkou o Gazu, ale to už se pohybuji na příliš tenkém ledě.

Vztah k francouzštině jako jazyku tvorby se od vyhlášení nezávislosti v Alžírsku hodně vyvíjí. V 60. letech 20. století někteří spisovatelé tvrdili, že francouzsky psaná literatura v Alžírsku postupně zanikne s tím, jak bude společnost čím dál vzdělanější v arabštině.

Ostatně roku 1962 byla arabština ústavou uznána jako jediný národní a oficiální jazyk, a to až do roku 2016, kdy se přidal jazyk tamazigh, my bychom asi řekli berberština. Jenže během „černého desetiletí“, tedy v 90. letech 20. století, se francouzsky vyjadřovalo až 60 procent aktivních spisovatelů – většinou na protest proti násilí a cenzuře. Dodnes existují alžírská nakladatelství, která vydávají knihy ve francouzštině. V zemi není moc knihkupectví, ale třeba L’Arbre à dires prodává téměř výhradně francouzsky psanou literaturu.

Ale abych odpověděla na vaši otázku, i když francouzština z Alžírska postupně mizí, nemyslím si, že každý, kdo píše francouzsky, je hned podezřelý. Mnohem víc záleží na tom, o čem píše. A taky na tom, zda a jak se vyjadřuje mimo literaturu. Boualem Sansal se s kritikou alžírského režimu nikdy netajil.

V současnosti se vedou docela zásadní debaty o tom, co to vlastně je africká literatura. Kdo ji píše? Kde se vydává? Zaznívají i hlasy, že africký spisovatel musí odjet do zahraničí a vydávat v Evropě nebo v Americe, aby vůbec měl šanci proslavit se. Týká se to i Alžírska.

Například Boualem Sansal celý život odmítal zemi opustit, ačkoli tam byl v ohrožení, neustále mu někdo vyhrožoval, byla na něj stejně jako na Kamela Daouda vyhlášená fatwa. Nakonec ho k odjezdu do Francie prý přesvědčila až vážná nemoc jeho ženy.

Někteří spisovatelé a spisovatelky jsou sice v Alžírsku považováni za persony non grata, třeba Souad Labbizeová, která se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci, ale mnoho intelektuálů se v současnosti pohybuje někde mezi oběma zeměmi.

Nejsou tolik nuceni se rozhodovat, hranice byly poměrně dost dlouho prostupné. Uvidíme, jak se situace změní teď. Nezapomeňme ale, že veřejná debata se dnes děje také na sociálních sítích – intelektuálové mohou mít dosah, i když žijí za hranicemi.

Kateb Yacine se stal uznávanou osobností především proto, že v určité fázi své tvorby opustil psaní románů ve francouzštině a začal psát divadelní hry v místním arabském dialektu. Často se cituje jeho věta, že francouzštinu chápe jako válečnou kořist, jenže po vyhlášení nezávislosti mu došlo, že je potřeba opustit boj s koloniální minulostí a zaměřit se na přítomnost, tedy na Alžířany, v té době z velké části negramotné. Spisovatelé patří v Alžírsku mezi určitou elitu, i když rozhodně ne tu vládnoucí.

Jsou uznávaní, ale vlastně nemají moc vliv. Zdá se mi, že v Alžírsku v souvislosti se čtením panuje takový paradox – ten, kdo čte, čte opravdu hodně.

Pak je ale velká většina lidí, které literatura vůbec nezajímá a mají se co ohánět, aby vůbec nějak důstojně žili. Na otázku, jak podobné kauzy vnímá alžírská veřejnost, vám ale nedokážu dobře odpovědět – nečtu arabsky a z francouzsky psaných médií člověk získá jen velmi omezenou představu.

Takhle otázka ve mně vždycky nejdřív spustí vlnu zoufalství. Často si říkám, co s tím vším můžu dělat já, obyvatelka relativně bezpečné země v centru Evropy. Pak si ale uvědomím, že přece jen něco ano. Můžu číst knihy, které omezovaní a umlčovaní spisovatelé a spisovatelky píšou. Protože oni to dělají přesně proto.

Dovolím si takový utopický vzkaz čtenářům a čtenářkám: Jděte do svého oblíbeného knihkupectví nebo do knihovny a pořiďte si knihy Boualema Sansala. Alespoň ty dvě, které existují v českých překladech.

Palestinský básník Refaat Alareer před svou smrtí během bombardování Gazy napsal tato slova: „Jestli mám zemřít, vy musíte žít, vyprávět můj příběh.“ Působí na mě mocnou, uhrančivou silou. Čtěme Boualema Sansala, vyprávějme jeho příběh a doufejme, že bude mít dobrý konec.