Karin Smirnoffová: Na nabídku dopsat Milénium jsem kývla za dvě vteřiny

Byla to velmi dlouhá cesta. Vzala jsem to přes Vietnam, pak přes další místa. Jsem mimo domov opravdu dlouho, už téměř tři měsíce. Praha je jednou z mých zastávek turné k propagaci mé knihy. Začalo v Norsku, následovalo Švédsko, pak zmíněný Vietnam. Vedle Prahy jsem byla v Brně, ve Vídni…

Mám psa a tři kočky.

V mnohém. Víte, žiju poměrně daleko od civilizace, ovšem jen zdánlivě, jak se všichni už roky přesvědčujeme. Kolem nás jsou velké přírodní zdroje, zásoba surovin, o něž stojí velké firmy. Politici je v tom nadšeně podporují. Myslí si, že je to skvělý nápad… Jenže realita je samozřejmě jiná.

Dřívější skoro pustina se nenávratně mění, k horšímu. Podobné (velko)podnikání má také velké dopady na životní prostředí, na komunity, jež v oblastech žijí a žily. Proto jsem se i ve své knize snažila popsat to, co nastane, když korporáty dorazí do podobné lokality.

Přináší to s sebou i násilí, zločiny, na něž není nikdo připravený. Jde rovněž o přírodu, která je brutálně využívána, zneužívána s cílem vydělat co nejvíce. Týká se to nejen obří těžby dřeva, ale i chovu sobů, což má zase nepřehlédnutelný dopad na původní komunity Sámů. Tenhle trend vytěžit z přírody maximum bez jakýchkoli výčitek svědomí ale můžeme vidět všude ve světě.

V něčem ano, jinak jsem psala odmala. Psaní bylo součástí mého života. Začalo mě živit kolem šestnácti let. Tehdy jsem se stala novinářkou, což mě dlouho i živilo…

Pravdu máte ovšem v tom, že do školy, která by mi pomohla stát se spisovatelkou, jsem se přihlásila až po padesátce. Možná by mě ani nevzali, kdybych už neměla hotového Mého bratra. A proč mi to tak dlouho trvalo? Měla jsem tři děti, rodinu. Tohle vše pro mě bylo vždy na prvním místě.

Nikdy jsem nechtěla být mámou umělkyní. Nechtěla jsem si vybírat mezi psaním a rodinou. Přišlo mi, že to není dobrá kombinace. I proto mě živily dlouho jiné věci. Třeba dřevařská firma, kterou stále mám… Doba, kdy jsem se mohla spisovatelkou stát, nadešla, až když děti dospěly. Novinařinu jsem definitivně vyměnila za knihy.

Slyším to pořád. Překládat mé knihy vážně není snadné. Vedle porušování interpunkce, (ne)psaní velkých písmen využívám hodně nejrůznější nářečí. Záměrně stavím příběh ve vlastním lingvistickém světě a nechávám v něm čtenáře žít…

Překladatelům tak říkávám, aby si texty uzpůsobili podle potřeb daného/svého jazyka. Dodávám, že se nemusejí striktně držet mých originálů. Cíl je jediný: zachovat srozumitelnost, plynulost knih.

Dělám to, co mohu, i když nezastírám, že je to těžké. Snažím se ale do pokračování série dát rovněž prvky, které mě baví, které mě zajímají. Snažím se do ní dávat více vztahů mezi postavami, hledat více příčiny jejich chování. Uvědomuji si zároveň, že čtenářská očekávání jsou veliká. A jak jsem taky zjistila, psaní detektivky je složitější než psaní románů.

Tenhle žánr má spoustu pravidel, autora v něčem svazuje. Musíte mít chytlavou zápletku, pachatele, zločin/y, vědět, kdo co a kdy udělal, proč to udělal… Plus je tu určitý Larssonův vzor, který musím dodržovat.

Oni hlavně zestárli, podobné změny s vámi dělá věk. Chtěla jsem je obecně zachytit tak, jak vypadají v současnosti, po dlouhých letech, kdy je Larsson stvořil.

Dvě vteřiny. Dá se skutečně říci, že jsem na nabídku dopsat Milénium kývla za dvě vteřiny.

Je to celé složitější. Sice jsme se dohodli na první dobrou, další dlouhé měsíce však trvalo, než se podepsaly všechny smlouvy. Na samotné psaní jsem tak měla poměrně málo času. Termín byl až šibeniční. Na konci mě to hodně stresovalo.

Navíc jsem se rozhodla téměř na poslední chvíli polovinu Dívky v orlích spárech přepsat. Zrovna jsem byla v Německu a do uzávěrky zbývaly dva, tři týdny. Druhá kniha bude určitě lepší. Mám na ni víc času. Lepší bude zápletka, bude více promyšlená.

Umím to, praxi mám. Píšu tedy poměrně rychle. Víc času ale potřebuju na další editování, úpravy vzniklého textu.

Mám tvůrčí svobodu. Žádné diskuse mezi námi neprobíhají. Ale asi by bylo dobré nechat protagonisty naživu.

Recenze jsou dobré i špatné, což k naší profesi patří. Logicky přicházejí s tím, že na někoho navazuju. Dost lidí bude trvat až fanaticky na tom, že Larsson měl zůstat tak, jak byl. Ve třech dílech z původně plánované desetidílné série. S tím nic nenadělám. Tímhle vysvětlováním se vám přiznávám k tomu, že občas negativní recenze čtu.

Konkrétně ty, u nichž vím, že dotyčný/dotyčná knihu četli, mají k ní relevantní postřehy. Je dobré se nad nimi zamyslet. Otevírají mi jinou perspektivu. Spíš mi v téhle souvislosti vadí noticky těch, kteří knihu ani neotevřeli…

Ve Švédsku bohužel máme kulturu, že poté, co autor/ka vyletí nahoru, je „dobré“ ho/ji sejmout, srazit mu/jí hřebínek.

Četla jsem je vždy, když vyšly, pak jsem viděla natočené filmy. Ovšem při svém psaní jsem se snažila od nich mít jistý odstup, i když jsem si – samozřejmě – předtím, než jsem se pustila do první knihy, osvěžila autorův jazyk.

Panuje v ní temnota, chlad, hlavní hrdinové jsou často alkoholici, drogově závislí nebo mají psychické problémy. Přináší ovšem také kritiku společnosti. Pro mnohé z ciziny je to až překvapivý obraz světa, Švédska, který z dálky vnímají jako krásný, dokonalý, mírumilovný stát.

Bohužel to dávno není pravda. Kriminalita je na vzestupu. Máme problémy s gangy, do nichž se zapojují mladší a mladší děti. Vzrůstá vliv neonacistů. Bohatší jsou bohatší, chudší jsou chudší… To všechno odráží severská literatura. Jinak má ovšem u nás žánr „nordic noir“ dlouhodobou tradici. Setkáte se s ním už v 19. století, 20. století ho rozvinulo naplno.

Miluju les, chodím se tam ráda projít. Vezmu psa a vyrážíme. Ráda si taky povídám s lidmi v naší malé, odlehlé vesnici, anebo zahradničím. Můj odpočinek je spojen s krajinou, s přírodou.

Někdy ano, ale spíš už jsou mojí prací.

Kdo ví, čtu hodně knih, tak proč ne. Celý ten problém je složitější… Kdybych vše zhodnotila sama za sebe, ze svého pohledu na věc, je mi jedno, co se stane s mými autorskými právy, až zemřu. Ať si s nimi mé děti udělají, co chtějí. Tenhle postoj mám už „zaživa“.

Ostatně moje postava Jana Kippová (Můj bratr, Naše matka) měnila podobu hned několikrát. Z jejího příběhu je seriál, vznikla hudební skladba, mluví se o opeře…

Jasně, plánuju to, až dopíšu Milénium. Vlezlo mi do knihy, kterou jsem už připravovala.