Karin Krajčo Babinská: Čarodějky všechno převálcovaly

Byla jsem takový to dítě, co se narodí a hned se začne předvádět. Už ve čtyřech pěti letech jsem si v koupelně hrála na natáčení filmu. Ve čtvrté třídě jsem doma začala všechny přesvědčovat, aby mě vzali na nějaký konkurz, který tehdy občas vyhlašovali v televizi. Babička se mnou na jeden zašla, vybrali mě a já se přes komparz a menší roličky dopracovala až k větším rolím. S hraním jsem skončila až v prvním ročníku na gymnáziu.

Nejradši mám televizní film Štěstí má jméno Jonáš (1986). Opakovali ho kdysi skoro každý rok. Patří asi k tomu nejlepšímu, co jsem jako dítě natočila. Ze seriálů jsem se objevila v Synech a dcerách Jakuba kláře (1985), což byla jedna z mých prvních větších televizních rolí. Pak si vzpomínám třeba na sci-fi Podivná znamení, podivní hosté vyprávějící o dětské partě a mimozemšťanech… Upřímně si už dnes ani nepamatuju, kde všude jsem hrála.

Jasně, nebývala jsem kvůli tomu ve škole. Strávila jsem třeba dva měsíce v Ostravě, kde jsem natáčela Útěk do jara (1986). Hrála jsem holku z děcáku. Kdysi se točívalo jinak, hodně se zkoušelo… Na všechno byl čas. Bylo to pro mě dobrodružství, navíc bez rodičů.

Měla jsem určité zdravotní problémy, myslela jsem si, že jsou se studiem na konzervatoři neslučitelné. Zároveň jsem věděla, jak to v herectví chodí. Občas jsem slýchávala: Nemysli, hraj, dělej to, co ti řeknu…, což se mi jako svéhlavé osobě nelíbilo. Ale u filmu jsem chtěla zůstat. A tak jsem se v osmičce na základce rozhodla, že budu režisérka. Rodiče to nechali celé na mně. Umění neřešili. Maminka byla zdravotní sestra, táta voják z povolání.

O tomhle jsem tehdy nepřemýšlela. Řekla jsem si, že budu režisérka a na gymplu mám čtyři roky na to, abych se na přijímačky připravila. Jelikož jsem nevěděla, kde začít, nakoupila jsem si x ročníků časopisu Cinema a začala studovat.

Četla jsem všechny kritiky a rozbory, chodila do kina, o víkendu jsem viděla klidně i pět filmů, po nocích jsem sledovala staré filmy, které běžely v televizi ve filmovém klubu.. Snažila jsem se vše nasát, proniknout do oboru.

Byla jsem tehdy první holka, která se tam dostala v osmnácti. Ještě jsem ani nesložila maturitu a už jsem věděla, že jsem se na školu dostala. Talentovky se totiž dělají dříve… Zpětně vím, že by mi neuškodilo si na vše pár let počkat, nabrat zkušenosti, abych měla víc z čeho čerpat.

Přestala jsem být ve filmařině šťastná. Film je cesta obrovského kompromisu, navíc je zásadně závislý na financích. Chtěla jsem tvořit, ne pořád čekat na to, jestli dáme dohromady peníze. V jednu chvíli mě přestalo bavit neustále kohosi přesvědčovat, že mám dobrý námět a že ho dobře natočím, cosi někomu stále dokazovat. Začala jsem na to být asi stará. Ke změně mě přivedl Richard (Krajčo, manžel – pozn. red.) v momentě, kdy padl jeden z mých posledních filmů kvůli tomu, že mě v Česku nepodrželi.

Byl to velký projekt s americkým producentem, vstoupili do něj nejdřív Holanďané pak Dáni. Účast v něm přislíbil třeba John Malkovich a pak celá řada evropských herců, protože se děj většinou odehrával v zahraničí.

Vše ztroskotalo u Státního fondu kinematografie. Film označili za moc komerční. Ale když vás grantem nepodpoří doma, nedostanete nic z grantů ani venku, což zkomplikovalo evropskou koprodukci. Handrkování trvalo dva vysilující roky. Nakonec ze scénáře vznikla knížka Za sny (2018).

Kniha Za sny se celkem rychle stala bestsellerem. Film jsem si v ní „natočila“. Je ve výsledku mnohem plnější, než byl scénář, protože jsem si během psaní uvědomila, že na rozdíl od filmu literatura téměř žádné mantinely nemá. Je v ní obrovská svoboda.

Richard viděl, jak jsem z krachu filmu smutná, řekl: Kašli na to, začni psát knihy, vždyť to umíš, děláš scénáře. Nejdřív mi to přišlo absurdní. V té době jsem psaní nesnášela. Vadilo mi, jak jsem se během něj uzavírala do svého světa, do svých myšlenek, byla jsem stále sama. Ta práce je nesmírně introvertní. Cítila jsem ale, že má pravdu a začala psát blog Kecy, kecy, kecičky (2017). Z těch příspěvků pak vznikla má první stejnojmenná kniha.

Prodejnost mých knih postupně narůstala. Čarodějky ale všechno převálcovaly. Vlastně nás to docela zaskočilo. Na podzim se vydaly desítky tisíc kusů a nestačily. Před Vánocemi se tak musely dělat dotisky. Možná lidi zaujal název, nejspíš ale samotné téma. Pro mě je ta kniha zatím nejosobnější ze všech. Píšu v ní o věcech mezi nebem a zemí, o světech, kterými se zabývám už přes dvacet let, což se v textu určitě otisklo.

Ano, tyto alternativní světy bývají velmi lákavé, často nám můžou opravdu pomoct. Jenže se v nich můžete i snadno ztratit, uváznout v pastích. Vždycky záleží na tom, jakou cestu si vyberete. Čarodějky o tom všem vypráví, možná proto tolik lidí zaujaly. Reagují na potřeby některých z nás vidět věci kolem jinak, než je „běžné“.

Mám. Ostatně Ríšova maminka je nejlepší kartářka, jakou znám. Chvíli se výklady i živila. Je to ale dávno, dnes občas karty vyloží jen nám. Její věštby sedí tak na devadesát procent… Takže ano, když je něco velmi důležitého, karet se ptám. Většinou se to však týká profesních, pracovních věcí. Na ty osobní se ptám málokdy.

Protože je často lepší si věci prostě normálně odžít a neovlivňovat svou budoucnost tím, že něco vím dopředu. Navíc je to návykové a může se vám stát, že přijdete o schopnost se sama o čemkoli rozhodovat. Poznala jsem pár lidí, kteří už bez porady s věštcem nebyli schopni vykonat téměř nic.

Kameny mě na tu cestu kdysi přivedly. Začal to malý růženín od kamarádky. Vzala jsem ho do ruky a najednou mi bylo dobře. Vnímala jsem jeho energii, a tak jsem se začala kameny postupně obklopovat. Vím, že to zní zvláštně, ale… Všichni jsme tvoření z atomů, všichni jsme hmota, energie, vibrace. Vibrace se vzájemně ovlivňují. Máte-li kámen u sebe, tak vám ve vašem energetickém poli může postupně ukotvit svou vibraci, nějakou kvalitu. Mění vás. Je ale zase jen a jen na vás, jestli tomuhle (u)věříte.

Nespočítám to. V domě jich mám docela málo, pouze ty, jež harmonizují prostor. Většinu mám ve své pracovně. Stojí na zahradě a slouží mi i jako meditační místnost.

Píšu uprostřed kamenů. Také tam chodím přemýšlet, spát, když si chci přes den odpočinout. Ta prostora není velká. Je v ní stůl, židle, křeslo a zmíněné kameny. Víc se tam nevejde, ani další kameny si už moc pořizovat nemůžu. Teď mluvím o pražském domě. Naštěstí máme byt v Dubaji, kam se ještě nějaký ty šutry vejdou, akorát že tam se zase hůř shánějí.

Těch obchodů s nimi tam není tolik, ale je fakt, že jsem je zatím moc nehledala. Objevila jsem totiž Global Village. Je to takový areál, městečko, kde najdete pavilony jednotlivých států s jejich typickým zbožím. A v Íránu jsem narazila na krásné kameny. V Jemenu kupuju med, v Bahrajnu datle. A kdybyste sháněla kožich, najdete ho v Pákistánu a v Afghánistánu.

Potřebuju řád. Mám pocit, že kdybych ho neměla, budu knihu psát i deset let. Takže se na začátku domluvím s nakladatelstvím na termínu odevzdání a vím, že ho musím dodržet. Pak si rozvrhnu práci, každý den napíšu jednu až dvě normostrany. Můj běžný den pak vypadá tak, že ráno posnídám a odejdu do pracovny.

Píšu, u toho pojídám, co se dá, provětrám se na procházce v lese se svými psy. K rodině se vracím odpoledne kolem čtvrté, snažím se nemyslet na to, co jsem nechala v pracovně, což často bohužel nejde. S blížícím se termínem odevzdání rukopisu stále víc nestíhám, v pracovně zůstávám déle a déle, píšu i o víkendu, klidně i na Štědrý den.

Richard přebírá domácnost, naučil se kvůli tomu i vařit. U každé knihy je to stejné. Čarodějky ale překonaly vše, toho času si vyžádaly mnohem víc. Ke konci jsem nad nimi seděla i šestnáct hodin denně.

Mohou, nikdo to ale naštěstí nedělá. Já bych je stejně nevnímala, což vědí. Po Čarodějkách jsme se ale shodli, že příště to uděláme jinak, že si už nebudu na začátku stanovovat termín odevzdání, že třeba až v půlce rozepsané knihy v Albatrosu oznámím, že vzniká, a dohodneme se, kdy vyjde. Aby kolem ní už nebyl ten zbytečný stres. Představa je to pěkná, uvidíme, jestli mi to vyjde.

Píšu spíš načisto. Proto většinou neudělám víc jak dvě normostrany za den, nepustím je, dokud nemám vypilovanou každou větu. Když si pak ale po dopsání knihy text pročítám, stejně najdu v první polovině celou řadu věcí, které ještě nakonec přepíšu, ale spíš významově. Postavy se mi kolikrát během tvorby vyvinou jinak, než jsem si původně představovala, a pak tím pádem musím něco na začátku lehce poupravit. Dá se ale říct, že do druhé poloviny knihy pak už nesahám skoro vůbec.

Richard. U prvních knížek jsme to nastolili tak, že jednou za tři čtyři dny si večer sedl a četl mi nahlas to, co já jsem napsala. Zapisuju si u toho poznámky, sleduju, jak reaguje, ptám se ho, jak si myslí, že to bude dál. Z toho pak odvozuju, jestli mi vše funguje, protože Richard nikdy neví, co a o čem píšu.

U Čarodějek to takhle ale nešlo. Je v nich hodně časových rovin. Do určité chvíle jsem ale děj musela psát chronologicky, přestože jsem věděla, jak přesně potom kapitoly rozházím, aby mi fungovalo postupné odhalování skrytých tajemství. Takže předčítání by nedávalo smysl. Pro Richarda to muselo být těžké. Téměř rok jsem o čemsi mluvila, ale on nevěděl, co mu vlastně říkám.

Píšu to, co jsem si vybrala. Od začátku vím, že chci psát knížky tak, aby je lidé četli, bavilo je to a něco – určité poselství – si z toho i odnesli. Jsem ráda, že nepíšu do šuplíku. A mám pocit, že nálepka mainstream je hanlivě vnímaná snad jen u nás. Jako by byla synonymem padlého umění. Je to úplně absurdní.

Stejné to bývá i v hudbě nebo ve filmu. V Česku se na umění dívá tak, že když je „čtivé, poslouchatelné, divácké“, musí být zákonitě špatné. Jako by bylo publikum hloupé. Zavání mi to pohrdáním lidmi.

Umění, které zaujme víc lidí, je samozřejmě stravitelnější. A to přece není špatně. Zhruba devadesát procent z nás má emocionální vnímání nastavené podobně. Většině z nás se líbí západ slunce, naopak se nám nelíbí, když na nás prší a u toho fouká vítr. No a těch deset procent to má zkrátka naopak. Bohužel ti často rozhodují o tom, co je ne/kvalita.

Dávám si klid, užívám si čas s rodinou. Denně cvičím jógu, běhám, chodím do lesa se psy, odpočívám, medituju, hraju na křišťálové mísy… A hledám náměty na další knihu. Mám jich teď asi tak pět. Čekám, které z nich mě trhne, či na to, jak se poskládají.

Neustále o nich přemýšlím na druhém programu, jak já říkám, odehrávají se v mé druhé mysli a nejspíš ji poměrně dost zaměstnávají. Poznám to podle toho, že při běžných činnostech začínám být hodně roztržitá. Dělám pak šílenosti typu „sluneční brýle v lednici“.