Jiří Hájíček: Drak a kolektivní hrdina jedné jihočeské vesnice

Staré křivdy ožívají a otvírá se spousta možností pro nové. Ztratil se vztah k půdě docela, nebo restituentům pořád záleží na hroudě, která byla pro jejich předky rodnou? Drak se podobně jako Rybí krev či Dešťová hůl odpichuje od návratu na venkov.

Tentokrát se z Prahy do domovské vesničky Nový Lhotec vrací učitelka hudby Kristýna. Vrací se, ale přitom tuší, že to není smysluplné. Jak se k ní vesnice postaví a jak se ona postaví k vesnici?

Spisovatel Jiří Hájíček není mezi domácími prozaiky tím nejvyhlášenějším krotitelem slov. Ani tentokrát jej věty občas neposlechnou, a sem tam dokonce autora seknou packou. Hájíček není ani principálem, který by dokázal zašmodrchat dějovou linii tak, aby se vzpínala a brala čtenáři dech. Je ovšem trpělivý a věří svému tématu.

Dává postavám prostor a dává jim ho tolik, že je může poznávat spolu s čtenářem. Příběh tak nechává vzniknout jakoby mimochodem, alespoň to tak působí: přirozeně.

Ani v reálu se ostatně lidi nerodí do svých příběhů, naopak příběhy povstávají z nich. Tuto posloupnost Hájíček ctí a nese to své plody. Co se v jeho knihách děje, je opravdové.

Škoda ale maličkostí. Dva příklady za všechny. Když lhotečtí pamětníci vzpomínají na souseda, prohlásí jeden z nich, že dotyčný „nosil tašku zvanou somračka, jen tak přes rameno“.

Fixou si pak na ni vypisoval názvy za normalizace těžko dostupných západních kapel AC/DC či KISS. Hájíček trefně připomíná potřebu mladých lidí stát se součástí hudebního kmene kdesi za železnou oponou. Ovšem citovaná věta mezi pamětníky těžko mohla zaznít – nepotřebovali si přece vysvětlovat, jak se máničkovské výbavě říkalo.

Podobně je na tom petice, kterou místní podepisují, aby zastupitelstvo nezbouralo obecní domek, v němž by po opravě mohly místní děti pod Kristýniným vedením nacvičovat sborový zpěv. Vedení obce tvrdí, že jim jde o to narovnat silnici, protože zatáčka u baráčku je nebezpečná.

Jiní starousedlíci jsou ale přesvědčeni, že ve skutečnosti se hraje o to, aby rodina starosty, která provozuje autodopravu, měla kde odstavit svůj vozový park. Kolem tohoto sporu rozehrává Hájíček zajímavou strukturu aktivismu, zbabělosti i lhostejnosti, bohužel ale míjí realitu. V té by silnici III. třídy vlastnil Jihočeský kraj a do její přeložky by tak měly co mluvit i další úřady.

Dost hledání much. Do rukou se nám dostává podstatné dílo. Hájíček píše většinou stručné knihy a dvěstěpadesátistránkový Drak by snesl označení novela. Tato stručnost je paradoxní, protože právě s přibývajícími stránkami text posiluje. Ne, není to mílař, který se na začátku šetří, aby závod na svou stranu strhl stupňovaným finišem. Hájíček nezrychluje, spíš zahušťuje. Co na začátku působí chvílemi až porézně, se poznenáhlu kondenzuje.

Takto své skupenství mění i Drak, zprvu je mírně těkavý a netrpělivému čtenáři může proklouznout mezi prsty. Ve druhé polovině příběhu už ale máme co do činění s velmi hutnou matérií, která čtenáře táhne za sebou a zůstane v něm vězet i po zaklapnutí knihy.

Děj Draka, jak jej nastiňuje oficiální anotace, může na první pohled působit až šablonovitě. Kristýna se vrací na rodný venkov, aby dala dohromady vztahy, ale hlavně sama sebe. Pětapadesátník Tomáš, ředitel zdejšího statku, cítí, že sebe už dohromady asi nedá a upíná se tedy na svou práci – a taky na navrátivší se mladou ženu. Pak ale přijedou zlí developeři, kteří chtějí z nejasných důvodů statek ovládnout a mají na to dost peněz i času.

Finance profilují charaktery, ale pro Hájíčka je nejpodstatnější, co to všechno dělá se vsí samotnou. Ano, dokáže během jednoho dvou odstavců velmi solidně vystavět osobnost svých postav, zejména ale umí postihnout charakter celého společenství. V tom je skutečným mistrem. Nevyslovené vztahy, zapomenuté situace, kradmé pohledy, to všechno vytváří směs protikladů, které se říká jihočeský venkov.

Ve chvíli, kdy Drakovi na polní cestě přestane dominovat partnerské sbližování jeho hlavních postav a kdy čtenář – stejně jako Tomáš – pochopí, že uchvatitelé se sousta v podobě místní zemědělské akciové společnosti nevzdají, je kniha nejsilnější. Hájíček si nemusí komplikovat situaci strukturou děje a plně se ponoří do organismu venkova. Dokáže ho analyzovat, aniž by ho pitval. Dokáže ho mít rád, aniž by ho přestal kritizovat. A zejména, dokáže ho skvěle zobrazit, snad až oživit.

Hájíčkův hrdina, i když je to často muž v jeho letech, bývá jen zástupnou figurou, atributem, který odkazuje na skutečného hrdinu. Ten je zásadně kolektivní a v případě Draka na polní cestě se jmenuje Nový Lhotec. Taková obec na mapě jihočeského kraje neexistuje, ale měla by – natolik je díky svému autorovi skutečná.