Jáchym Topol: Ještě nedávno mě nenapadlo, že fantastický děj knihy se stane aktuální

Máte důvěru ve formát audioknih?

Jsem rád, že je, nicméně sám patřím dnes už asi k menšině lidí, která ho nevyužívá. V životě jsem žádnou audioknihu nevyslechl, a když pátrám proč, docházím k závěru, že je to nejspíš tím, že jsem navyklý na klasické knihy.

Čtu navíc velice rychle, protože to dělám od dětství a neustále. Vypořádat se s nějakou knihou mi obvykle trvá dva tři večery a já si toho užívám, protože je to pro mě radost. Když si ale přečtu, že poslech audioknihy vyžaduje třeba čtrnáct hodin, nedokážu pro něj ten čas najít. Prostě na něj nenaskočím.

Audioknihu Kloktat dehet jste vyslechl?

Protože mám takovou zvědovskou povahu, na Marka Kristiána Hochmana jsem se ptal. Jinou mou knížku Sestra nedávno uvedlo studentské divadlo na scéně pražského DISKu. Zeptal jsem se tvůrců, jestli Kristiána znají. Odpověděli mi, že je dobrý, a to mi stačilo.

Kvůli rozhovoru s vámi jsem si ale asi dvakrát nebo třikrát část audioknihy pustil. Líbil se mi Kristiánův hlas, líbilo se mi jeho vyprávění. Jenže kromě nevstřícného vztahu k audioknihám mám v sobě i takový vryp, že když to, co jsem napsal, později poslouchám nebo to mám číst, vzbuzuje to ve mně pocit, že do toho musím ještě zasáhnout, že to musím změnit. Občas se i chytám za hlavu a říkám si, že ta a ta pasáž je hrozná.

Má vydaná kniha pro mě není ukončené dílo. Když mám třeba autorská čtení, tu a tam má někdo v publiku mou knížku v ruce, sleduje mě a zjišťuje, že při čtení původní text měním. Číst nebo poslouchat svou knihu je tedy pro mě takový zvláštní druh utrpení, které přichází z mé autorské neposednosti.

Tím zdlouhavě říkám, že jsem audioknihu Kloktat dehet neslyšel. Předtím vyšla audiokniha mého románu Citlivý člověk, kterou načetl Petr Čtvrtníček, a tu jsem také neslyšel.

Co se musí stát, abyste si řekl, že jste knihu dokončil a můžete ji odevzdat lidem do nakladatelství Torst, u kterého vaše díla vycházejí?

Myslím, že je to stav naprostého vyčerpání. A protože spolupracuji s nejlepším českým nakladatelstvím, důležitá je pro mě i odezva od jeho šéfa Viktora Stoilova, od Evy Lorencové, Honzy Šulce, prostě od lidí, kteří se textem profesionálně zabývají. Když mi potvrdí, že je kniha hotová, tak je hotová.

Jaké je pozadí vzniku knihy Kloktat dehet?

Jsem člověk, který je odmalička postižený takovým zvláštním komplexem. Lze ho shrnout slovy Češi nebojovali. Za druhé světové války jsme měli bojovníky na východní frontě, měli jsme letce, partyzány, nicméně v roce 1968 jsme si nechali sovětskými armádami zlomit páteř.

Už jako malý kluk jsem patřil k bojovníčkům, kteří to brali jako hanbu. Narodil jsem se v roce 1962 a rok 1968 si pořád jasně vybavuju. Pamatuju si na mrtvolu přikrytou praporem, pamatuju si na ruské tanky, ruské vojáky. To všechno se ve mně proměnilo v takovou grotesku, v níž Češi a Slováci v roce 1968 povstali a vedli proti Rusům ozbrojený boj.

Ještě před nedávnem mě ale vůbec nenapadlo, že děj knihy, který jsem považoval za fantastický a nemožný, se stane aktuální ve strašlivé válce, kterou Rusové rozpoutali na Ukrajině.

To je trochu děsivé.

To ano. A největší děs je, že jsme si po dvou letech na válku na Ukrajině zvykli a dnes je to běžná součást našich životů. Až si někdy říkám, že jednou budu potrestaný za to, že jsem si v knize Kloktat dehet dělat z napadení jedné země druhou legraci.

Nesnáším ale patos, což je taková česká věc. A česká věc jsou i Jaroslav Hašek nebo Bohumil Hrabal, i to, že si jako národ i z těch nejtřeskutějších dějinných okamžiků děláme legraci. Jak už jsem řekl, Kloktat dehet je podle mě groteska.

Proč jste dětský domov z knihy umístil do obce Siřem na Lounsku?

Knížka mě napadala v době, kdy jsem měl maličkou dcerku Marii a doma jsem tím pádem neměl na psaní moc klidu. Jezdili jsme tenkrát s kamarády Viktorem Stoilovem, Jirkou Peňásem a Petrem Placákem na výlety. A dorazili jsme i do Siřemi. Jako novopečení otcové jsme se tam v hospodě docela zpili a v tom stavu si uvědomili, že jsme v obci, kde pobýval Franz Kafka.

Narazil jsem tam na obrovskou kamennou sýpku a pak mi místní v hospodě řekli, že u ní bydlel ten Žid, který se pak proslavil. Ten Kafka. Dnes už je Siřem díky aktivitě některých místních proslavená. O Kafkovi vědí a o jeho odkaz pečují.

Strašně se mi líbilo umístit dětský domov z mé knihy právě tam. Je to takový skrytý signál pro milovníky literatury.

Po vydání u nás byla kniha Kloktat dehet přeložena do mnoha světových jazyků. Staral jste se i o její propagaci v zahraničí?

Je obvyklé, že nakladatel dané země pořádá po vydání čtení či sérii čtení na více místech země, aby kniha mezi lidmi zarezonovala. V Německu, Nizozemsku, ve Francii, v Polsku a v dalších zemích jsem už měl spoustu čtení, mají tam velkou tradici.

Pro mě je to i jedna z velkých výmluv, proč mi napsat novou knihu trvá pět a více let. Kašlu na to, je mi to jedno. Až novou knihu napíšu, tak bude.

Pracujete v Knihovně Václava Havla. Jaká je tam vaše činnost?

Jsem dramaturg a spolu s jiskrnými kolegyněmi a kolegy je naší prací vytvářet program klubu. Musíme připravit patnáct až dvacet pořadů měsíčně. Je to hodně, ale máme to štěstí, že pracujeme s odkazem Václava Havla, člověka, který nebyl jenom světově uznávaným politikem a dramatikem, ale byl to muž, který vyrostl v bohémství a měl obrovský vztah ke kultuře.

Uvádění knih je tedy pro nás stejně samozřejmé jako politické debaty. Zveme lidi z Běloruska, Číny i Ruska, kteří jsou ve svých zemích umlčováni. Máme i významný archiv, který čítá na osmdesát tisíc položek, jež jsou průsečíkem moderní československé a české historie.

Václav Havel byl poslední československý a první český prezident, který ve světě potkal spoustu významných lidí od politiků přes papeže až po umělce. To vše je v naší knihovně zdokumentované. Dveře u nás mají otevřené i badatelé.

Vaše zatím poslední knížka Citlivý člověk vyšla v roce 2017. Pracujete na další?

Pracuju, ale je v procesu, takže nejsem schopen říct, kdy vyjde. Nedokážu o ní ani mluvit, protože ještě nevím, jakým směrem se ubere. Mohu vám ale prozradit název, který pro ni momentálně mám, ale který se ještě může změnit. Ten prozatímní je Dobrodiní.