Hýření a sexuální deviace v rozervané Evropě. V češtině vyšla skandální novela Georgese Batailla

Bataille (1897–1962) se na pulty českých knihkupectví vrací po více než dvaceti letech od vydání diptychu jeho filozofických děl Vnitřní zkušenost a Metoda meditace. Poprvé byl tuzemským čtenářům představen už krátce po listopadové revoluci, a to překladem souboru dvou novel Příběh oka a Matka, v níž nastolil tabuizované téma incestu.

Nebeskou modří dosahuje podobné míry pohoršlivého obsahu. Otevírá jej scénou z londýnského hostince nejnižší cenové skupiny, v němž se vypravěč Troppmann nachází se silně podnapilou společnicí Dorotheou. Příznačně ji přezdívá Dirty, tedy špinavá, popřípadě hříšná.

„Vypadala, že nesmírně trpí. Nebylo mi jasné, kde ten den sehnala tak laciný parfém, ale v tom nepopsatelném stavu, v němž se ocitla, z ní ještě navíc čpěl kyselý zápach podpaží a zadku, který v kombinaci s oním parfémem připomínal zápach chemikálií. Táhla z ní whisky a v jednom kuse krkala,“ popisuje ji nevybíravým způsobem protagonista.

Nejkontroverznějším aspektem díla čítajícího lehce přes sto stran se však bezpochyby stává nekrofilie, jíž se Troppmann neskrývaně dopouští. Sexuální nevázanost je ostatně pro autora charakteristická.

Do postavy Dirty se podle českého překladatele Jakuba Zítka propsala Bataillova milenka a libertinská literátka s pseudonymem Laure. Ta si své přízvisko údajně zvolila podle Laure de Sadeové, předkyni nechvalně proslulého markýza de Sade.

Je však pouze jednou ze tří hrdinových femme fatale, mezi něž patří i naivní intelektuálka Xénie a beznadějná židovská marxistka Lazare.

Počin je pozoruhodný zejména tím, jak se na vylíčenou skutečnost prolnutou se sny pomalu snáší dusivá atmosféra blížící se druhé světové války. Bataille ji nicméně odhaluje jen v náznacích, především pak v samém závěru textu, kdy se Troppmann v Německu tváří v tvář setkává se členy Hitlerjugend.

„Viděl jsem je kousek od sebe, jak překypují touhou setkat se se smrtí. Byli uhranuti bezbřehým polem, kam se jednoho dne, s úsměvem a za svitu slunce, vydají a nechají za sebou jen umírající a mrtvé,“ dokresluje tento výjev.

Tvůrce knihu dokončil v roce 1935, kdy se zároveň odehrává její děj. K veřejnosti ji ale až roku 1957 dovedl francouzský nakladatel Jean-Jacques Pauvert poté, co zkraje padesátých let vydával Sadeova díla a v půlce dekády také obdobně skandální, sadomasochistický Příběh O z pera Pauline Réageové.