Herec Jan Vlasák: Victor Hugo je literární gigant

Co pro vás znamenal Hugův román před nabídkou načtení audioknihy?

Přiznám se, že jsem román předtím nikdy nečetl. Vždycky jsem tíhl spíš k ruské literatuře, Tolstému, Dostojevskému. Ale i ve srovnání s nimi je Hugo literární gigant. Znal jsem příběh Jeana Valjeana z filmu nebo muzikálu, ale román ne. Překvapil mě šíří poznatků o historii a společnosti, které do něho autor vložil.

Musel to být velmi vzdělaný člověk. Jen jeho popis každé uličky, každého domu staré Paříže je fascinující. Stejně jako obraz Velké francouzské revoluce a Napoleona. Zaujal mě třeba detail o důvodech Napoleonovy prohry u Waterloo, kdy jeho připravená bitevní strategie zkrachovala na tom, že nedorazil posel, jenž by ho informoval o novém postavení vojsk.

Takových krásných objevů je tam spousta. Hugo měl navíc až orwellovsky prognostický pohled na budoucnost Evropy. Ale zároveň byl jeho román ve své době hitem. Vycházel na pokračování a i dělníci si kupovali jednotlivá pokračování a četli si je během pracovní pauzy jako detektivku.

Nahrávka představuje text v co nejúplnější verzi. Škrtalo se v něm?

Nutně muselo, jinak by trvala ještě jednou tak dlouho. Navíc zmíněné popisy uliček staré Paříže, které zabírají mnoho stránek, okouzlí čtenáře, ale pro posluchače by byly neúnosné.

Točili jste román v chronologickém sledu?

Ano, a to ze dvou důvodů. Jednak proto, abych neztratil pocit, že vyprávím příběh, který se odněkud někam odvíjí, a pak z ryze praktické příčiny. Při takové mase textu jsme museli jednotlivé stopy ukládat a řadit do logického celku, aby nevznikl chaos.

Jak dlouho jste na nahrávce pracovali?

Původně jsme si mysleli, že to stihneme za měsíc, nakonec z toho byly dva měsíce intenzivní práce.

Spolupracoval jste při načítání s někým coby režisérem nahrávky?

Při načítání audioknih se s režisérem nepočítá, výsledná podoba je v rukou zvoleného interpreta. Při Bídnících jsme průběžně některé, ale spíš technické věci konzultovali s Jiřím Buřičem. Ale jinak bych to přirovnal k situaci, když člověk čte knihu a také k tomu žádného režiséra nepotřebuje. Při četbě je sám sobě režisérem. V tomto případě jsem já v pozici člověka, který knihu posluchačům vypráví.

Jak se na práci na tak rozsáhlé knize připravujete?

Samozřejmě si ji přečtu a představím si, jak by jednotlivé postavy mluvily, ale nijak zvlášť je nestylizuju.

Ono je to i trochu záludné, protože při takovém množství postav a rozsahu textu se dá jen těžko udržet pro každou z nich charakteristickou mluvu. Jsem zvyklý dát spíš na okamžitou inspiraci a intuici, baví mě si s textem hrát.

V tomto případě jsem chtěl zachovat vyprávěcí linii, ne román dramatizovat. Nechci při čtení vnucovat posluchačům svůj názor, držím se rady režiséra Jana Kačera z dob naší divadelní spolupráce, který říkal: Čti text, jako bys to četl poprvé, jako by ses chtěl dozvědět, co obsahuje, nesnaž se ho hned vykládat.

Hugův jazyk není snadný, má sáhodlouhá souvětí, což pro čtenáře není tak komplikované jako pro posluchače. Zaskočil vás něčím?

Neřekl bych, že přímo zaskočil. Ale to je také velká zásluha výborného překladu Zdenky Pavlouskové. Díky zkušenosti z načítání knih už dovedu určité nástrahy textu předvídat a vyrovnávat se s nimi. A výhodou je, že se mohu kdykoli zastavit a opravit chyby.

Ve svých jednaosmdesáti letech jste velmi vytížený herec, hrajete na deseti scénách. Co byste rád zmínil ze svých četných projektů, které následovaly po Bídnících?

Moc rád jsem načetl knihu o Bedřichu Smetanovi Fridrich řečený Bedřich od Mileny Štráfeldové, která velmi šikovně kombinuje historická fakta ze Smetanova života s fikcí kolem jeho osobních příběhů. Rád čtu i knížky pro děti. Kromě Mumínků jsem si užil krásnou knížku Alfreda Assolanta Hrdinný kapitán Korkorán.

V pražském Divadle Na Jezerce hraju v inscenaci Mnoho povyku pro lajk o vztahu dědečka a vnuka k sociálním sítím i sobě navzájem. A v branickém Divadle Bravo! uvádíme novou komedii Jana Svěráka Dobré ráno s Findou, která je o hyperkorektnosti a umělé inteligenci. Divadlo a práci obecně stále potřebuju k životu, kdybych přestal pracovat, nejspíš spadnu do rakve.