Článek
Horor je především v Česku stále vnímán jako okrajovější žánr, jemuž se doposud na poli non-fiction věnovala jen hrstka autorů.
Petr Cífka se šesti spolupracovníky předloni nabídli uživatelsky velmi přívětivou Encyklopedii hororového filmu.
Systematicky v ní postupovali subžánr po subžánru, od duchařiny po zcela polidštěnou hrůzu. Vedle zajímavostí o okolnostech vzniku trháků poskytli i širokou inspiraci pro vyhledání lehce přehlížených, přesto mnohdy daleko pozoruhodnějších dílek.
Tesař volí odlišný přístup. Jeho publikace cílí spíše na poučeného čtenáře, který znovu nepotřebuje čerpat poněkud otřepané informace o tělesné nevolnosti prvotních diváků satanského hitu Vymítač ďábla z roku 1973 nebo třeba o průsečíku mezi Psychem (1960), Texaským masakrem motorovou pilou (1974) a Mlčením jehňátek (1991) ze skutečného světa.
Hororová Týna
- Jmenuji se Týna a horory miluji od útlého dětství, kdy mi je mí přísní rodiče odpírali.
- První hororový film, který jsem viděla, byl americký remake slavného japonského Kruhu z roku 2002 s Naomi Wattsovou v hlavní roli. Bylo mi šest let a černovlasá holčička Samara vylézající z televizoru mi nedala spát.
- Mezi mé nejoblíbenější a subjektivně nejlepší horory patří Paranormal Activity (2007), Rosemary má děťátko (1968), Twin Peaks: Ohni, se mnou pojď (1992), Sinister (2012) a Nepřivolávej nic zlého (2022).
Hororová Týna
Pokládá hlubší otázku, totiž jaký celospolečenský přesah se za hororovými variacemi může ukrývat. K tomu u jednotlivých titulů předkládá vlastní podnětná stanoviska, zda tvůrci v konkrétních případech šíří myšlenky hodné zapamatování a kdy jde o víceméně bezobsažný autorský kalkul, jenž slibuje kapitál.
Ve zřejmě nejpřínosnější ze dvanácti zařazených kapitol se zabývá hvězdou hororové literatury srostlou s americkým státem Maine.
Spisovatel Stephen King
Byť nejde o první zpochybnění mistrnosti Stephena Kinga, text o jeho místy přeceňované „bestselleritidě“ přiléhavě odpovídá ideji sociologa Miroslava Paulíčka z jeho stejnojmenného počinu: Nikdo se neodváží říci, že je to nudné.
Kniha V domě je příšera však suchopárná není. Zejména v cílové rovince, kdy Tesař píše o takřka neznámých hororech zrozených za bolševika nebo o tom, jak se do žánru propisují dnes tolik skloňovaný environmentální žal či rozmach internetu, je vysloveně znamenitá.
