Glosa: Boškova šedesátková erotika těžce zestárla

Erotikhon byl tedy takovým případem. O existenci příběhu erotomana a sexuálního štvance Josefa Khona (proto název Erotikhon) jsem slyšel tehdy, když jsem začal sledovat Nedivadlo Ivana Vyskočila.

Ten nedlouho předtím spolupracoval právě s Pavlem Boškem – a tak jsem se zajímal, kdo jen ten muž. Jeho tři knihy (vedle Erotikhonu to bylo Čekání na Josefa a Redutání) byly běžně nesehnatelné, ale nějak jsem se k nim dostal, asi mi je kdosi půjčil.

Pod vlivem zájmu o text-appelovou tvorbu jsem Boška s uspokojením přečetl. A teď, po dlouhých desetiletích, jsem si tedy pustil rozhlasovou reprízu četby, kterou v roce 1996 režíroval Petr Adler a účinkuje v ní Přemysl Rut, jenž texty čte, ale také hraje na nástroje a zpívá. Ke svému údivu jsem zjistil, jak ta věc zestárla! V jazyku, reáliích a hlavně humoru.

Bošek coby tvůrčí osobnost byl kombinací imaginace a inteligence transformované v duchaplnost, poťouchlost a jazykovou hravost. Tahle řečeno to vypadá na dlouhověkost provozovaného humoru.

Jenže do toho rázně vstupuje duch doby. A Boškův pan Khon a jeho patálie se ženami jsou neseny dobovými (v šedesátých letech posazenými) představami o erotických eskapádách, sycené více či méně frivolními dvojsmysly a permanentní – jak se dnes říká – objektifikací žen.

Nejsem žádný progresivista s plácačkou, který útlocitně hlídá korektnost slovíček a co chvíli vystavuje tomu či onomu výroku červenou stopku. Ale při poslechu rozhlasového Erotikhonu, kdy Boškovy klouzavosti („nemáš do čeho píchnout, slastné to nepíchání“) jsou prokládány Přemyslem Rutem popěvky ve stylu „každá má švih a trochu pih (…) je jich tolik, že se ti zdá, že si do vosího hnízda pích…“, se prostě ošívám. S tímhle čas pořádně zamával.

Humor, i ten, jenž byl v určitě době brán za inteligentní a možná dokonce za noblesní, může za plus minus půlstoletí notně zvetšet či stát se poněkud olezlým, ačkoliv navenek si bude zachovávat atributy bystré duchaplnosti. To je právě jedno z úskalí, ba jedna ze záhad humoru.