Entomolog Jiří Hulcr: Zásnubní tanec kůrovců je krásný, až z toho mrazí

Ona ta krása je možná hlavně méně filozofická a více biologická, než si myslíme. Ačkoliv tohle vysvětlení není krásné ve smyslu uměleckém, elegance je v jeho jednoduchosti. Lidská mysl je prostě zvířecí mozek s extra masou frontálního kortexu.

Během života se umíme víc učit a myslet abstraktně, ale naše pocity jsou dost podobné pocitům našich zvířecích soudruhů. Je to kombinace ideálů vtisknutých nám evolucí, například sexuálních signálů nebo ideálů o krajině, plus kulturních a estetických norem, ve kterých konkrétní člověk vyrostl.

Stejné je to u kůrovců, akorát ti mají dobré pocity pravděpodobně jen z těch biologických podkladů, kulturu asi žádnou nemají. Přesto, když sledujete zásnubní taneček kůrovčího samce a samičky, úplně vám běží mráz po zádech z toho, jak si připadají krásní, jak jsou sebou vzájemně posedlí, jak se osahávají – a jak to celé pasuje do lidských představ o romantickém vztahu.

V jiné kapitole píšete: „Můžeme dílo hmyzu považovat za umění? Proč ne!“ Sám jste připravil pro floridské galerie soubor Kaligrafie kůrovců. Čím nás může umění zvířat obohatit?

Umění jakožto něco abstraktního, nepraktického, co rezonuje s naším podvědomím? Samozřejmě! Kůrovčí systémy podkorních cestiček mají zvláštní symetrie a opakující se vzorce, jako by nám sdělovaly zvláštní poselství.

S tím poselstvím si spíš dělám legraci, ale pravda je, že trpělivému pozorovateli otevírají okno do světů, o kterých jsme předtím nevěděli. Sledováním těchto tunýlků čteme, jak kůrovčí populace žila. Něco jako když si otevřete starou mapu zaniklých civilizací. To je krásné a zajímavé, to mě obohacuje.

A je to v zásadním kontrastu s druhým významem slova „obohacování“ ve smyslu materiálního hromadění. Občas říkám: „Lidi, zastavte se, přestaňte hromadit nebo se tady všichni navzájem sežereme.“ Všímejme si detailů kolem nás, které nám otevírají nečekané vesmíry, kde se můžeme ztratit, něco nového objevit. Nemusíme se chovat jak smečka materialistických kanibalů.

Vnímat věci jako procesy spíš než jako izolované objekty by nám pomohlo v mnoha oblastech života. Ať už jde o plastovou lahev, nebo o les, je praktické chápat, že to odněkud přišlo a zase se to v něco zákonitě promění.

Plastovou lahev můžeme vnímat jako pozoruhodný výtvor, který má minulost v impresivním industriálním procesu a který má i budoucnost, o niž se musíme zodpovědně postarat.

S lesem je to ještě složitější a ještě krásnější. Les není jen soubor stromů, nýbrž stromy spojené s půdou, vodou, vzduchem, houbami a celým komplexem místa, které je potřeba chápat jako moment v dějinách, ne jako separátní věc. Potom pochopíme, že kůrovcové kalamity nejsou nějaká chyba „objektu les“, ale jsou jedním z mnoha procesů, které se dějí zároveň s těmi ostatními. Růst a stárnutí stromů jsou spojené s půdou, klimatem, okolními ekosystémy a minulostí daného místa, stejně jako kolísající populace kůrovců.

V některých letech to tak skutečně je. Stromy nahromadí megatuny uhlíku, a když pak postupně umírají, rozkládají se v půdu a proměňují se v ostatní organismy. Když jich zemře moc najednou, ekosystém to nepojme. To se děje všude na světě, kde jsme proměnili původní vegetaci v monokultury, ale převážně na severní polokouli, kde je oteplování a vysychání nejvíc znát. Skoro v každé takové situaci se vyloupne nějaký místní kůrovec, který téhle dočasné nabídky využije, ale ti kůrovci nejsou původní problém.

A jak hospodařit v lesích, aby za sto let přežily a nebyly producentem kysličníku uhličitého? To zatím nevíme a je potřeba zkoušet různá řešení. Stejně jako moudrý investiční bankéř diverzifikuje své portfolio, měli bychom se snažit diverzifikovat naši krajinu, protože něco zemře a něco přežije – a my ještě nevíme co.

Do jaké míry vůbec v lesích hospodařit? Neměli bychom přírodním procesům nechat volný průběh vzhledem k tomu, že o jejich podstatě beztak mnohé nevíme, jak říká třeba lesník a spisovatel Peter Wohlleben? Anebo – jak říká třeba biolog David Storch – i nezasahování je způsob zásahu, protože žádná příroda očištěná od lidského vlivu už neexistuje?

I v tom je potřeba vyzkoušet různé přístupy. Určitě potřebujeme nějaké rezervace, do nichž nebudeme příliš zasahovat, a to nejen z řekněme spirituálních důvodů, ale i z důvodů pragmatických: my skutečně nevíme, jak ekosystémy budou reagovat na celoplanetární změny.

V mnoha jiných částech krajiny by naopak bylo dobré pokračovat v hospodaření, protože je potřeba skloubit ekosystémové služby s výdělkem pro majitele. Jinak by se nám rozpadla průmyslová odvětví, která na přírodních zdrojích stojí a tím pádem tyto zdroje politicky zaštiťují. Ono to ani jinak nejde, protože spousta půdy prostě někomu patří; a naopak je dobré, že různí vlastníci představují různé ekonomické experimenty.

Míra hospodaření je důležitou otázkou a je dobře, že se tím Češi zabývají. Od Brazílie až po Indonésii se tento problém řeší jednoznačně: většina lidí nemá o původní lesy zájem, představují pro ně špinavou, chudou minulost a ti lidé se nemůžou dočkat, až se jich zbaví, až všude budou pole a prosperující města. Važme si toho, jak to vnímáme v Česku.

Pokud bychom se jako společnost rozhodli zanevřít na aktivní lesnictví, obávám se, že místo krásných pralesů bychom dospěli k velkému odlesňování, jako se to děje v mnoha zemích, kde lesy nemají politickou podporu. A nejde jenom o stromy. Jde o velké a důležité ekosystémové procesy, jako je čištění vody, ochlazování atmosféry a zachytávání uhlíku. Jde o ochranu populací zvířat a rostlin, které přežijí, jenom pokud budou velké a tím i geneticky diverzifikované a robustní.

Ze střední Evropy slyším občasné holedbání, jak planeta se vlastně zelená, velká zvířata se vracejí a mladí aktivisté si mají přestat stěžovat. To je nezodpovědné. Jednak česká situace je světově poměrně unikátní a jednak je důsledkem procesů, které samy o sobě nejsou pozitivní: mizení malých zemědělců či dovoz mnoha komodit ze zemí, kde odlesňování „dělají za nás“.

Chráněná zalesněná území ale pozitivní jsou a taky je třeba si jich vážit. Nejsou důsledkem nějakých přirozených procesů, nýbrž politicko-společenského úsilí, o které je třeba pečovat.

Žijete ve Spojených státech – jak probíhá veřejná debata o environmentálních tématech tam? Sociolog Daniel Prokop, který má americkou manželku, před několika lety poznamenal, že když se naposledy vracel z USA, cítil největší klimatickou skepsi za poslední roky. Benzín je tam příliš levný, protože nezohledňuje negativní externality, Američané spotřebují v domácnostech mnohem více energie než Češi, na ohijském venkově se prý ani netřídí odpad…

Ano, souhlasím, taky mám manželku Američanku. Navíc žiju na Floridě a tady je to v některých komunitách ještě horší. Důležité ale je uvědomit si, že Spojené státy nelze paušalizovat. Půl národa má mentalitu „po nás potopa“, ovšem druhá půlka je inspirativní a za lepší budoucnost se pere právními prostředky i penězi.

Od Ameriky se toho můžeme hodně naučit, i když některé lekce by sloužily jako odstrašující příklady. Třeba vláda peněz nebo materiální rozmazlování dětí, které pak emocionálně nedospějí, natož aby přemýšlely o recyklování či cenách benzínu. Naopak to, jak funguje americká pluralitní společnost, je unikátní. To se v homogenním Česku teprve učíme.

Tady na americkém jihu, například zrovna na Floridě, má bezohledné plýtvání převahu nad rozvážným plánováním. Částečně je to umocněno nostalgií po starých pořádcích, jaké panovaly, než Jih prohrál válku proti Severu. Nejtvrdší zábranou pokroku směrem k environmentální racionalitě je ovšem fakt, že místní vláda byla, je a bude manipulována konzervativními developery.

Představte si ji třeba jako vládu samých Andrejů Babišů. Je to dáno historií tohoto státu, v níž ti, kdo přišli první, neuvěřitelně zbohatli na přírodních zdrojích a jejich rody pořád ovlivňují politiku, média i vzdělávání. Stejně tak se ve zdejší společnosti pořád točí jejich „staré peníze“.

Moje děti mají sice v učebnicích přírodovědy dobře popsanou klimatickou změnu a stoupající hladinu moře, která začíná zaplavovat pobřežní města, ale floridský republikánský guvernér Ron DeSantis nedávno zakázal používat výraz „climate change“ v oficiálních dokumentech, takže ve školách se trochu bojí to učit.

To je téma, které u nás v laboratoři často probíráme, protože se týká jednoho z nešťastných vzorců badatelského životního cyklu: mladý šikovný vědec se čerstvýma očima podívá na starou situaci a objeví něco nového. To je typické ve věku, kdy se nám mozek vyvíjí.

Pak se ale většina z nás zacyklí ve svém paradigmatu a už ani nepoznáme, kdy začneme překážet dalšímu vývoji. Je to past, do které mnoho vědců spadne ke sklonku své kariéry bez ohledu na to, jak kreativně začali. Někdy je to přerostlým egem, ale ne vždy, někdy je to prostě neschopnost lidského mozku vnitřně se přeprogramovat na nový pohled na svět.

Všimněte si, že skoro každý z nás investuje mnohem více energie na obhajování a „okecávání“ své pravdy sám před sebou než na analýzu argumentů oponenta. To je normální vlastnost lidského mozku a je docela v pořádku, že třeba lesnické nebo zemědělské komunity jsou ekonomicky konzervativní.

Ve vědě je to ale problém, protože vědce si společnost platí na pochybování o zavedených pravdách a vyslovování šílených hypotéz, z nichž některé se mohou stát novou pravdou.

Jedním ze způsobů, jak se vyhnout této pasti sebeutvrzování, je přinutit se ke studiu nových témat. Další způsob je zavést něco, čemu ve svém týmu říkám „culture of feedback“ – zavádění kritiky jako standardního procesu ve všech projektech a pro všechny členy, včetně vedoucích.

Není to vždy jednoduché. Například se musí hlídat, aby kritika směřovala na práci a data, nikoliv na osobnost člověka. Ne každý to zvládá hned od začátku. Ale když se to zavede jako součást kultury, tak doufám, že kolegové nebudou mít problém opravit mě ani ve věku, kdy už budu starý zatvrdlý kořen.