Dupka jak jahudka, fajront, štrample. Ilustrovaný slovník zkoumá ostravštinu od A do Z

„Když vyjedu mimo rodný kraj, narážím na nepochopení s našimi nejobvyklejšími slovy jako štrample nebo kobzole,“ vyjmenovává Štenclová málo známé slezské výrazy pro punčocháče a brambory.

Některé přitom mají naprosto odlišný význam než v Čechách, kupříkladu vydupat znamená někoho ošidit. Pokud si v Ostravě sednete na stolek, neslušné to není. Posadíte se totiž na židli.

Autorka v knize vychází ze své bakalářské práce, v níž reflektovala ostravské nářečí. Mezi základní pravidla tohoto dialektu patří zkracování dlouhých samohlásek, přízvuk na předposlední slabice, záměna V za F ve slovech kvítko nebo svíčka nebo rozlišování měkkého a tvrdého I/Y při vyslovování.

Do více než stostránkového slovníku zahrnula desítky výrazů, které se v drobných detailech liší i mezi blízkými městy. Čerpala ze své bubliny a Ostravského slovníku od Dalibora Záruby.

„Některá odbornější slova, která souvisí s těžbou uhlí nebo zemědělstvím, jsem neznala. Z běžné mluvy pomalu mizí,“ poukazuje například na pojem fajront, jenž v havířském slangu znamená konec směny.

U svých vrstevníků si všímá zvláštní směsice používání anglicismů a nářečních slov.

„Mladí slezští influenceři očividně záměrně používají ostravštinu pro oživení svých příspěvků, nejspíš aby se odlišili od ostatních,“ zamýšlí se.

Hodně už podle tvůrkyně zevšeobecnělo slovo cyp, jež původně vyjadřovalo hornického učně. Dnes zpravidla jde o pojmenování mužského pohlavního údu.

„Dá se ale použít jakkoli, coby nadávka i označení velké míry. Lidé ho říkají, když mají radost i když něco pokazili,“ doplňuje.

Slovní spojení baba jak almara, jež představuje prostorově výraznější ženu, či dupka jak jahudka neboli hezký zadek se současnou optikou mohou jevit až sexisticky. „Někdo je může brát urážlivě, knihu jsem však nechtěla dělat hyperkorektní,“ poznamenává.

Zdánlivě černobílé ilustrace, na nichž zpodobňuje život ve slezské metropoli, mají spoustu odstínů, čímž chce zbořit stereotyp o šedivé a depresivní Ostravě.

„Je v ní plno zeleně, kulturně a společensky začíná bohatě žít. Knížka je i takovou pozvánkou do regionu,“ říká.

Tváře zobrazených postav mohou čtenářům připomenout rysy tamních slavných rodáků Štěpána Kozuba nebo Norberta Lichého, což je nevědomý efekt.

„Občas v Ostravě fotím cizí lidi, ale snažím se to dělat tajně, abych nedostala világoš. Pak si jejich obličeje porůznu upravuju, aniž bych cíleně kreslila třeba Jarka Nohavicu,“ upřesňuje.

Ostrava jejíma očima skrývá nenahraditelnou upřímnost. „Často teď jezdím do Čech, a mám tak srovnání. Přijde mi, že na Ostravsku se všechno říká rychle a napřímo, zatímco Češi věci spíše okecávají, než dojdou k jejich jádru,“ míní Štenclová, jež prý není vyloženě patriotka, ale rodnou hroudu stále nosí v srdci.