Doma to ještě dost neznám, říká jihočeský romanopisec Jan Štifter

Podnítila vás k titulní povídce Krajiny roztavených zvonů nedávná covidová zkušenost?

Na námět jsem narazil náhodou. Procházel jsem staré letopisy města Trhové Sviny a narazil na události třicátých let devatenáctého století. Našel jsem příběh doktora, který o nemoci neměl informace, a tak ji nedokázal léčit, navíc se jí sám bál.

Porovnával jsem jej s tím, co jsme před pár lety zakoušeli. Zkušenosti se docela podobaly, ať už šlo o přípravy na epidemii, zásobování, nebo šíření fake news. Analogie je tam skutečně významná. Myslím si, že kdybych knihu tvořil před rokem 2019, psaní bych prožíval jinak.

Byla pro vás paralela děsivá v tom, že jsme se příliš nepoučili?

Lidé jsou pořád úplně stejní. To jsem si nejvíc uvědomil, když jsem pro Trhové Sviny chystal naučnou stezku, která se týkala zbožnosti a hříchů. Vůbec se neměníme, jen se proměňují kulisy našeho života. Místo kočárů jezdíme auty, už nemíváme jedenáct dětí, ale třeba čtyři jako já.

Pracujete coby publicista, literatura vás neživí. Jak si na ni se čtyřmi potomky vyhrazujete prostor?

Obtížné je to v tom, že u nás doma pořád někdo je, vždycky mě z této činnosti vytrhává nějaký ruch. Ať už jde o psaní rozhovorů, nebo románů, stále se snažím vměstnat do osmihodinové pracovní doby, abych pak mohl být s rodinou.

Když mi vyjde knížka, musím se jí věnovat na besedách, jsem pořád na cestách a v těchto chvílích je péče o děti hodně na mé ženě. V tom si naštěstí rozumíme a vycházíme si vstříc.

Máte vlastní pokoj podle vzoru Virginie Woolfové?

A knihy Vlastní pokoje Jany Poncarové a Dity Pepe? Nemám. Když jsme měli jen jedno dítě, míval jsem pracovnu, o kterou jsem s narozením dalších přišel. Můj vlastní pokoj je teď chalupa, kde občas sám přespávám, když potřebuji něco napsat a mít na to klid.

Poslední povídku z nového souboru jste zasadil do budoucnosti a k jejímu vzniku použil umělou inteligenci. Jak se vám s ní pracovalo?

Povídku jsem nepsal s aplikací, jen jsem si takový dialog představoval. Teď ale pracuju na knize, která na základě osudů mých příbuzných vypráví dějiny dvacátého století. Využívám k ní aplikaci Midjourney, ta na základě zadaného textu umí generovat obrázky.

Mám ateliérové portréty svých předků, ale nemám je zachycené v situacích, které líčím. U pradědečka, který byl handlíř, jsem si třeba vymyslel snídani s koněm. Na vzešlé fotce tak na jedné židli sedí kůň, na druhé praděda a pijí spolu kafe.

Jak moc silné musí příběhy být, aby se propsaly do knihy?

V poslední době zpracovávám rozhovory s pamětníky z oblasti Novohradských hor a dostávám se k nepřebernému množství historek, z nichž se pak některé dají přetavit do prózy. Hodně se mnou zacloumal příběh kluka z druhé světové války, který byl ve třech měsících osvojený. Jeho náhradní maminka zemřela, když mu bylo pět. Sociálka si pro něj přišla, on ale miloval svou adoptivní rodinu. Přestože nechtěl a žadonil, úředníci ho odvedli pryč.

O Novohradských horách jste napsal cestopis nazvaný Za tichem. Proč tento region stojí za důkladnější průzkum?

Hrozně se mi líbí, jak o něm mluví filozof Josef Kroutvor. Říká, že to jsou kapesní hory, jde jen o pár vršíčků. Má manželka pochází z Českého ráje a je zvyklá na docela jiné kopce.

Novohradské hory nejsou Krkonoše ani Jizerky. Dlouhodobě stojí stranou turistického zájmu, a tak máte možnost v nich být víceméně sami. Zároveň nabízejí infrastrukturu, naučné stezky i cyklotrasy, sem tam narazíte na hospodu. Je to krásná melancholická krajina plná skrytých příběhů. A nesmírně překvapivá. I když ji znáte, jakmile sejdete z cesty, najdete něco, o čem netušíte.

V cestopise jste se rozepsal mimo jiné o Dolním Dvořišti, jež si většinou spojíme s hraničním přechodem. Obec představujete i jako rodiště pozapomenutého, ale kdysi význačného spisovatele Hanse Watzlika. Jak jste ho objevil?

Díky databázi Kohoutí kříž, která mapuje německé spisovatele na české straně Šumavy. Když jsem přemýšlel o tom, jaký byl protipól oficiální české literatury devatenáctého a počátku dvacátého století, přišlo mi, že v kánonu něco zásadně chybí.

V Československu před válkou žily na tři miliony Němců, přitom o jejich kultuře prakticky nic nevíme. Zmiňujeme leda Franze Kafku.

Máte pocit, že jsme německé autory vlivem důrazu na češství záměrně přehlíželi?

Myslím si, že se tento dluh určitě smazává. Někteří němečtí autoři se navíc za války přiklonili k nacismu a je otázka, do jaké míry je vhodné jejich dílo oslavovat. Pro mě není důležité, zda byla literatura psaná česky, nebo německy, kdysi jsme ovládali oba jazyky.

V Českých Budějovicích na konci devatenáctého století asi polovina obyvatel tvrdila, že jsou Budweiseři. Znamenalo to, že s Čechy mluvili česky a s Němci německy. To je mi sympatické.

Do jižních Čech, kde od narození žijete, se ve svých knihách pokaždé vracíte. Dokážete tam stále nacházet něco nového?

Znám hlavně ty nejjižnější Čechy, od Budějic dolů. Když se motám okolo Tábora nebo Jindřichova Hradce, pořád nacházím místa, o nichž jsem neměl potuchy. Proto mě ani moc nebaví jezdit do zahraničí. Doma to ještě dost neznám.