Doma má 350 vydání Malého prince. Knihu teď vydává v českých a moravských nářečích

Knížka o opuštěném pilotovi, který v africké poušti potká Malého prince, s nímž začne filozofovat o všem možném, Dlabajovou uchvátila už v dětství. Na malé čtenáře přitom její obsah tak docela necílí.

„Příběh se mi silně vryl do paměti a od té doby mě zvláštním způsobem přitahuje. Byla to dokonce první kniha, kterou jsem kdy přečetla v cizím jazyce, a to v italštině,“ řekla pro Novinky.

Exupéryho nejslavnější dílo, které v angličtině a francouzštině poprvé vyšlo roku 1943, celý život soustavně sbírá v rozličných edicích. Je u ní již tradicí, že kdykoli se vydá do zahraničí, zamíří do místního knihkupectví nebo blešího trhu a pátrá po tamějších vydáních.

„Vlastním původní vydání ve francouzštině i v češtině z roku 1959. Ve sbírce mám mimo jiné vydání v Braillově písmu. Jazykově nejzajímavější jsou ale pro mě exempláře z exotických zemí,“ podotkla k zakoupeným vydáním v indonéských nářečích, kambodžské khmerštině nebo srílanské sinhálštině.

„Každé takové vydání je malým kulturním pokladem. Dokazuje, že Malý princ dokáže oslovit lidi napříč jazyky i kontinenty,“ doplnila.

Ostravská verze je už šestým vydáním v českých a moravských nářečích. Dlabajová sérii odstartovala před pěti lety „překladem“ knihy do brněnského hantecu.

Následovala valaština, podkrkonošská mluva, loni pak slovácké nářečí a hanáčtina. Nyní se spolupracovníky chystá lašského Malunkého prince a plzeňskou verzi Tuten malej princ.

Müller, který působí především jako reklamní textař a marketér, se sice v Ostravě narodil, v době psaní Maleho prynce ale ve slezské metropoli už pár let nežil. Nejtěžší podle něj bylo stvořit text tak, aby byl srozumitelný pro jeho prarodiče i nejmladší generaci.

„Pravou ostravštinou mí vrstevníci nikdy nemluvili. Samozřejmě jsme používali slova jako bo (proto – pozn. red.) nebo cyp, nikdy bychom ale asi opilce neoznačili za kvitpumpu nebo chvástala za chvalidupu,“ poznamenal pro Novinky.

Souběžně s Malym pryncem vyšel Müllerův román Vymahačka. V něm pro změnu zachycuje podobu ostravského dialektu v devadesátých letech.

„Připadá mi, že ostravština se v současnosti příliš nevyvíjí a spíše ji stejně jako jiná nářečí vytlačuje angličtina. Knihy pracující s dialektem mohou být za pár desítek let tak trochu kronikami postupně mizejících lokálních mluv,“ míní.

Náročné podle Müllera také bylo nezesměšnit Exupéryho odkaz. „Hranice mezi humornou poctou a bohapustou parodií je tenčí, než by se mohlo zdát,“ uzavřel tvůrce. Jeho vydání doplnila ilustracemi Alžběta Štenclová, autorka hravého ostravského slovníku Kratke zobaky.