Článek
Co se týče beletrie, je skutečně autorčinou prvotinou a podle jejího vlastního rozhodnutí a přesvědčení také titulem posledním. Rozhodla se v ní zrekapitulovat časy svého dětství a dospívání v socialistickém Československu padesátých a šedesátých let, a tak mimoděk podává i výstižný obraz dané doby.
Její otec kriminalista odmítl v roce 1948 vstoupit do komunistické strany, pročež byl nejen vyhozen z práce, ale i s celou rodinou vystěhován z pražského vinohradského bytu do domku nedaleko Štěchovic ve středním Povltaví.
RECENZE: Propadnout se do západního Německa, do slova a do písmene
Ale ani tato adresa neměla být tou poslední, na níž malá Olga postupně pobývala a vyrůstala. Po rozvodu rodičů se stěhovala k dalším venkovským příbuzným, až nakonec znovu zakotvila v Praze se svou matkou a otčímem, bývalým politickým vězněm.
Olga Sozanská vypráví svůj příběh od raného dětství až do okamžiku, kdy sama založila svou rodinu. A to s lehkostí, nadhledem i s jistou ironií.
Kniha má již Čestné uznání
Poslední prvotina obdržela v roce 2023 Čestné uznání v soutěži o cenu Miloslava Švandrlíka za nejvtipnější knihu daného roku, což má i nemá své opodstatnění. Její jazyk je opravdu příjemný a lehký. Nicméně těžko lze označit audioknihu za humoristickou, spíše se jeví jako hořko-sladká.
Svůj prostor v ní má i jistá nostalgie či melancholie a sám autorčin osud také není rozjásanou procházkou růžovou zahradou. Ve finále ovšem vítězí odstup a už zmíněný nadhled, což jsou důvody, proč Poslední prvotina stojí za poslech.
Cejch: Rodová sága ze Sudet
Zločin řádí na herním chatu
