Člověk si musí vybrat bitvy, které stojí za to bojovat, říká spisovatelka Tereza Hepburn Anteneová

Před dvěma měsíci vyšla ve Velké Británii vaše třetí kniha pro děti, nakladatelství Fragment, které je součástí Albatrosu, teď vydalo vaši druhou. Proč jste se rozhodla pokračovat v ježčím příběhu?

Když se na zahradě uvelebím s počítačem, tak se koukám kolem a prokrastinuju. Tu seberu list, tamhle se jdu podívat na žábu a nakrmím veverku, co si pro oříšky chodí rovnou k nám na klín. Máme spoustu zvířat, začali jsme jim dávat jména, a jak s nimi navíc trávíme spoustu času, stali jsme se součástí jejich příběhů.

A ty se tam odvíjejí každý den. Zvířátka v mých knížkách, stejně jako jejich příběhy, jsou skutečně z velké většiny od nás ze zahrady, byť si tam samozřejmě člověk může dopsat happy end. Což já s radostí dělám, kdy se vám také v životě taková příležitost naskytne, že ano? Takže upřímně řečeno, mně teď jde moc dobře „neumět skončit“.

Píšete knihy primárně pro dětské čtenáře, nebo jsou i pro dospělé?

Mé knížky jsou pro děti od čtyř do osmi let věku. Ale samozřejmě ne všechny děti si mohou nebo chtějí číst samy a rodiče nebo starší sourozenci jim také velmi často čtou knížku před spaním na dobrou noc.

Svým způsobem musíte tedy nadchnout pro příběh právě i dospělé, aby si chtěli udělat čas číst knihu dětem třeba ve chvíli, kdy přijdou unavení z práce. Dětské knížky tak napomáhají mimo jiné sblížení dětí a rodičů. Takže pokud se nad tím člověk zamyslí, není každá dětská knížka svým způsobem pro děti i dospělé?

Vést děti ke čtení je navíc nesmírně důležité. Řada výzkumů potvrzuje, že děti, které od relativně mladého věku čtou, jsou ve škole úspěšnější. Ještě to přeformuluji jinak. Naučit se správně číst a rozumět textu vám později umožní číst za účelem učení se a vzdělávání se. Nehledě na to, že rozšiřuje mimo jiné i vaši slovní zásobu.

Na knihách spolupracujete s manželem Johnem Hepburnem, který je dětským psychologem. V čem vám pomáhá?

Během pandemie koronaviru Johna napadlo do mých knížek přidat psychologické a coachingové otázky pod čáru na každou stránku. Dospělé ani děti neruší, pokud by si chtěli přečíst jen samotný příběh. Nicméně pokud by se chtěli o svých dětech a o tom, jak uvažují a jaké mají například hodnoty, nebo co cítí, dozvědět víc, tyto otázky v tom pomohou a tím, jak jsou předpřipravené, je to pěkně bez práce. Stejně jako mohou navést k otázkám vlastním.

Psychologické otázky připravoval tým britských dětských psychologů, já jsem napsala jen ty coachingové, a byť mohou na první pohled vypadat možná jako banální, jsou všechny skutečně relativně komplexní, velmi často na ně neexistuje správná nebo špatná odpověď a mají spíše vyvolat diskusi. Stejně jako pomohou dětem si uvědomit, co čtou, a také správně porozumět textu a slovům, která možná zatím neznaly.

Vaše knihy byly v Anglii zařazeny do výzkumu University College London, který se zabýval vlivem a dopady čtení na psychiku a emoce dětí. K čemu došel?

Výzkum prokázal, že pokud se knížka jen nečte, ale rodiče nebo učitelé vedou také s dětmi o tom, co se čte, diskusi, pak čtení velmi výrazně snižuje pocity strachu a úzkosti. Také napomáhá dětem orientovat se v situacích, které možná ještě nezažily, a najít na ně řešení.

Problémy, které řeší hrdinové knížek, jsou velmi často aplikovatelné na dennodenní život dětí. Jako dospělí často zapomínáme, že děti nemají návod na život, všechno si musí samy odžít a knížky jim v tomto mohou velmi výrazně pomoci.

Pokud bychom to shrnuli, po pandemii koronaviru děti dnes mnohem více bojují s pocity úzkosti a strachu, které se částečně odvíjejí od toho, že velmi často nejsou schopny najít řešení problémů nebo kritických situací, stejně jako nejsou schopny se koncentrovat po delší dobu nebo dobře porozumět textu.

A právě v tom všem dětem mé knížky pomáhají a výzkum prokázal, že jsou revoluční. V Británii jsou dnes už například používané také v řadě škol.

Jak vás napadlo napsat knihu příběhů Ježka Bodlinky?

Bodlinkovo první dobrodružství jsem napsala úplně náhodou a spíš proto, že mě to bavilo a taky abych si splnila sen. Byť jsem tam hned od začátku dala pár faktů o ježcích, které se z příběhů mohou děti nevědomky naučit a zapamatovat, čistě proto, že mi přišly zajímavé. Ježci jsou přece naprosto unikátní zvířátka.

Teprve po dopsání knížky jsem si pak ale začala také všímat v médiích, v jaké situaci ježci ve Velké Británii jsou a jak rychle vymírají. Zjistila jsem, že je to velmi podobné i v České republice. A tak se teď díky Bodlinkovým dobrodružstvím děti mohou nejen o ježcích dozvědět více, ale třeba i to, jak jim pomoci.

Když totiž člověk něco čte, hned si toho, o čem četl, kolem sebe i více všímá. Jedna z britských ježčích charit dokonce mé knížky podporuje, protože ježci naši pomoc dnes skutečně potřebují.

Žijete ve Velké Británii, kde mj. máte mediální agenturu. Jak se vám daří?

Děkuji za optání, moc dobře, klepu to na dřevo, samozřejmě. Pokud chce člověk uspět v zahraničí, měl by hlavně pracovat na tom, v čem je unikátní, jiný, pracovat na jakémsi svém osobním příběhu. Nesnažit se okopírovat jiné.

Ono vždycky bude všude řada mladších, úspěšnějších lidí, kteří vás mohou lusknutím prstů nahradit. Co ale ostatní nikdy mít nebudou, je váš osobní příběh a zkušenosti.

Jak se vám podařilo prosadit ve velmi konkurenčním prostředí?

Nejprve to bylo relativně tvrdé - jeden z produktů, které jako bývalá novinářka nabízím, je mediální trénink. Ve Velké Británii je velmi těžké přijít z východní Evropy a soupeřit s bývalými hvězdami BBC.

Moje zkušenost z praxe je sice úplně stejná jako jejich, BBC má ale jméno, které rezonuje po celém světě. Proto jsem také nikdy nechtěla soupeřit. Člověk si musí vybrat bitvy, které stojí za to bojovat.

Ba naopak, relativně úspěšně se mi daří kooexistovat vedle pohasínajících hvězd. Když například přijdu do britského parlamentu, nikdo mě nepozná. A to je obrovská devíza pro politiky, kteří potřebují trénink, ale nechtějí, aby se o tom veřejně vědělo. Stejně tak britská decentnost a diplomatičnost je během mediálního tréninku celkem na dvě věci.

I tady se mi neustále hodí styl, jakým jsem dělala novinařinu v Čechách. Nebrat si servítky a být tvrdá. Nepotřebuji, aby mě klienti milovali, ale výsledky mé práce by měly být vidět a přinášet ovoce. Ještě se mi nestalo, že by mnou trénovaní lidé v médiích neuspěli.

V čem se liší české a britské prostředí?

Co vám v zahraničí pomůže, je fakt, že úspěch se cení. A lidé o něm chtějí slyšet. Chtějí s vámi spolupracovat, chtějí být součástí vašeho úspěchu. Pokud chcete a umíte tvrdě pracovat a nebojíte se ukázat, co ve vás je, nic vám nestojí v cestě.