Chtěl být po tátovi fotbalistou, jenže se zranil. Žil všelijak, na hraně. Vysvobodilo ho až psaní

„Táta válel za Slušovice, Brno, Zlín, Uherské Hradiště či pražskou Bohemku. Chtěl jsem jít v jeho stopách. Ve třinácti jsem si však vážně poranil koleno a ve třiadvaceti jsem měl za sebou už čtvrtou operaci. Hrát fotbal mi tak nebylo souzeno,“ vzpomíná rodák ze Slušovic.

„Rodiče mi kupovali spoustu knih, takže už v raném dětství jsem si vypěstoval vřelý vztah k literatuře. Hltal jsem hlavně Jaroslava Foglara a Šimka s Grossmannem. Čím více jsem četl, tím více jsem toužil také psát nějaké příběhy. Když jsem skončil s fotbalem, začal jsem psát nejprve jen pro sebe, ale protože se lidem z mého okolí výsledky mé tvorby líbily, rozhodl jsem se zkusit vydat své příběhy i knižně. První kniha vyšla v roce 2012, od té doby jsem jich napsal a vydal dalších sedm,“ vysvětlil vzápětí, jak se od fotbalu dostal k psaní.

Dospívání dnes osmatřicetiletého muže bylo drsné. „Trpěl jsem těžkými depresemi, černými myšlenkami, spadl do nehezkých věcí jako alkohol a drogy. V roce 2011 jsem se kvůli tomu dostal do psychiatrické léčebny. Po propuštění jsem se přistěhoval do Olomouce, kde již žila sestra. Chtěl a potřeboval jsem začít někde jinde od začátku,“ pověděl.

Nové prostředí chvíli podle něj fungovalo. „Později mě to ale stejně dohnalo i tady. Rok a půl jsem umýval nádobí v restauraci, dělal i všelijaké jiné práce. Spíše jsem se životem jen tak bezcílně protloukal. Navíc mi tehdy umřela máma, existenční problémy se nakupily a já je opět začal řešit pitím a drogami. Jediné, co mi pomáhalo, bylo vypsat se ze všeho na papír. A právě i o těchto zlých věcech pojednávají mé autobiografické knihy,“ podotkl.

Psaní se pro něj stalo autoterapií. „Když se vypíšete ze všeho, co vás sužuje, je to obrovská úleva. Pracuji přes osm let na poloviční úvazek ve firmě recyklující plasty. Jde sice o činnost, která je fyzicky náročnější, ale na druhé straně je zase slušně ohodnocená. Žiji sám, nemám žádné závazky, jsem zvyklý vyžít s málem. A tak mívám na psaní knih poměrně dostatek času, navíc mě coby nezávislého autora nikdo a nic nenutí každý rok nějakou vydat, jelikož nemám s nakladatelstvím žádnou závaznou smlouvu,“ zdůrazňuje.

I proto tvoří na spontánní bázi. „Mám v hlavě šuplík. Ten se postupem času zaplňuje různými historkami, zkušenostmi, zážitky, a jakmile se přeplní, pomyslně ho otevřu, udělám si v práci volno a píšu od rána do večera. Díky tomu jsem dokázal každou z osmi knih napsat za pouhé dva týdny. Při psaní se navíc ocitám ve vlastním světě, kdy nevnímám, co se kolem mě děje. Jsem totiž součástí samotného příběhu, který se mi přehrává před očima a já jej poté pouze přepisuji do wordu,“ vykládá.

Poslední knížka Psí život se odehrává na sídlišti Nové Sady v Olomouci, kde žije, a v Jeseníkách, které jsou pro něj magickým místem.

Z každého prodaného výtisku posílá 50 korun neziskové organizací Jezevčíci v nouzi manželů Petrošových, kteří se sami starají o 90 hendikepovaných, chronicky nemocných a starých psů, přijímaných z různých útulků, rodin či množíren. Dříve působili v Olomouci-Droždíně, nyní v Bílově u Studénky.

„Jejich poslání mě fascinovalo a dojalo. Zasvětili svůj život záchraně nemocných a týraných pejsků, proto jsem jim chtěl nějak pomoci. Abych mohl pejsky tímto způsobem podporovat, stal jsem se jediným a výhradním prodejcem této knihy,“ uvedl s tím, že za rok a půl už Jezevčíkům v nouzi poslal přes 150 tisíc korun.

„Musím dodat, že nebýt všech těch lidí, kteří knihu v rámci podpory pejsků zakoupili, byla by má výzva zbytečná. To oni si zaslouží velké poděkování a uznání, jsou to jejich peníze, které pejskům posílám, ne mé,“ konstatoval.

Netradičním příběhem provází čtenáře svým vyprávěním švýcarský ovčák Ari, který se se svými třemi psími kamarády snaží poznat a pochopit dění v bláznivém lidském světě. Zároveň Ari popisuje i vztah se svým pánem Jardou. „V závěrečné pointě hrají právě Jeseníky zásadní roli, ovšem nic konkrétního nebudu prozrazovat,“ dodává s úsměvem autor.

V jeho milovaných Jeseníkách se bude odehrávat i Psí život 2.

„Nechtěl jsem druhý díl psát, ale mí čtenáři mě přemluvili. V první knize je několik nezodpovězených témat, která lze v pokračování rozvinout. Svou roli při dumání nad tím, zda jej napsat, hrála i spolupráce s Jezevčíky v nouzi, které budu stejným způsobem podporovat. I proto Psí život 2 ani nezamíří do knihkupectví a bude k dostání pouze na e-shopu,“ uzavřel Irovský.