Knihovna Milana Kundery. Vše začalo snem Věry Kunderové

Knihovna Milana Kundery sídlí v prvním patře Moravské zemské knihovny. Na policích podél stěn jsou stovky českých i zahraničních vydání jeho románů, u kratší prosklené stěny jsou vystaveny knihy o Milanu Kunderovi a v menších skříňkách uprostřed sálu našly místo časopisy se články o Kunderovi nebo jednotlivé recenze ze světových periodik.

V klidném koutě knihovny, kde jsou vystavena básnická díla z padesátých let, o nichž slovutný autor nerad slyší a vyškrtl je ze svého životopisu, jsme zastihli dva studenty, jak si listují v drobné básnické sbírce.

„Ke Kunderovi mě přivedl kamarád a já jsem si ho oblíbila. Zatím se tu rozhlížím, moc jsem toho ještě neobjevila,“ usmívá se Veronika Fajkusová.

Jan Andrys se naopak Milanem Kunderou dlouhodobě zabývá a považuje se za velkého obdivovatele jeho díla. „Zajímala mě jeho knihovna dovezená z Francie. Studuju práva a při studiu se soustředím na propojení práva a krásné literatury, ono je to teď tady na škole v Brně docela in, takže se mi to zalíbilo.“

Na otázku, zda využije Knihovnu Milana Kundery také k tvorbě odborného článku či diplomové práce, s mírným zaváháním přitaká: „Ano, je to dost možné, ale diplomka je ještě daleko.“

„Dnes jsem se přišel podívat na nějaké zajímavosti, jelikož vím, že se to v sobotu otevíralo. S přesným cílem jsem sem nešel, ale je to tu pěkně udělané a jsem spokojený. Listovali jsme si tu ve sbírce Monology z padesátých let. Na Kunderovi mě fascinuje intelekt, rozhled a zároveň empatie, proklouznutí do duší lidí. On často píše o něčem, co jiní autoři opomíjejí, nebo jde za určité hranice. Třeba sexualita v jeho díle, na svou dobu byla Nesnesitelná lehkost bytí určitě skandální, to bylo za hranou. A zároveň tam pociťuju hluboké propojení s filozofií a něčím, co je nad námi,“ uvažuje.

Brno vděčí za vznik knihovny hlavně spisovatelově manželce Věře Kunderové. Ona iniciovala převoz knih, korespondence a fotografií do moravské metropole ve spolupráci s ředitelem Moravské zemské knihovny Tomášem Kubíčkem.

„Někdy v roce 2017 jsme chystali výstavu. Pustili mě do své knihovny a archivu, poskládali jsme spoustu materiálů. Trvalo to poměrně dlouho. Když člověk nebydlí v Paříži, je to komplikovanější. Když už jsme hledali obrázky do finální podoby katalogu, kupily se kolem nás hromady knih. Druhý den ráno přišla Věra Kunderová a řekla, že měla báječný sen. Vzpomněla si na Philipa Rotha, který odkázal svou knihovnu rodnému městu, a ptala se, co si o tom myslím. Já jsem řekl, že to je dobrý nápad,“ vzpomíná na počátky projektu Kubíček.

V současné době se ale čtenáři fyzicky dostanou jen ke knihám a některým recenzím, vzácnější předměty se zatím nacházejí v archivu. Postupně budou digitalizovány a lidé si je pak mohou prohlížet na počítači.

„Jsou tady asi tři tisíce publikací, což jsou odhadem dvě třetiny knih, které ve světě Kunderovi vyšly. Bibliografové už zjistili, že vyšly asi čtyři tisíce vydání. Něco se nepodařilo dohledat. Těch jazyků je jednapadesát. Pak jsou tu knihy o Milanu Kunderovi. Byly bychom rádi, aby tu postupně vznikal fond a lidi si mohli číst všechno, co o Kunderovi bylo napsáno. A aby se mohly psát knížky o Kunderovi, nejen vousaté literárněvědné, ale monografie přístupné veřejnosti nezatížené vědeckým aparátem,“ pokračuje.

„Je tu i část, kterou budeme zpracovávat asi rok, možná i déle. Je to asi dvacet pět velkých beden s korespondencí, kterou Kundera vedl s Karlem Kosíkem, Fernandem Arrabalem, Federikem Fellinim, Henrym Kissingerem a podobně. To budeme muset probrat. Všechno budeme digitalizovat, protože ne vše můžeme dát lidem do ruky. Zájem by byl asi velký, ale za chvíli bychom neměli co dávat do ruky. Máme korespondenci i fotografie, řadu negativů, to vše budeme muset popsat. S negativy pomáhá paní Kunderová, protože samozřejmě netušíme, kdo je na fotografiích z šedesátých let,“ dodává Kubíček.

V jedné z polic leží i publikace Jana Nováka Kundera: Český život a doba. V roce 2020 vyvolala v českém literárním rybníčku poměrně slušnou kontroverzi. Novák se v ní nevěnuje ani tak dílu, jako povaze autora a jeho údajným záměrům. Spekuluje, klade sugestivní otázky a někde na spisovatele přímo útočí. Vrací se i k padesátým letům, kdy měl Kundera udat západního agenta Miroslava Dvořáčka.

„Ano, máme ji,“ krčí rameny Kubíček. „Četl jsem ji, ale musím říci, že jsem ji nepřečetl celou. Člověk už si vybírá, co čte. Je to moc tlusté, a když si v určitou chvíli řeknete, že se vám to nelíbí, nevidíte důvod pokračovat. Nelíbila se mi, protože byla strašně nabubřelá, vytahovala se. Říkal jsem si, kdy konečně začne psát o literatuře. Jeho literatura vlastně nezajímá, zajímá ho jen skandalózní svět, ale protože ten není, tak si ho vytváří. Je těžké psát o člověku, který se rozhodne, že není veřejnou osobou, a nenechává za sebou stopy. Už jen to, že napsal osm set stránek a vůbec se nevěnoval literatuře. To si říkáte, o čem teda psal?“

Milan Kundera se narodil v Brně v roce 1929. V období padesátých let se hlásil ke komunistické ideologii a vydal řadu prorežimních článků a básní, po roce 1968 byl ale Kundera nepřítelem režimu a v sedmdesátých letech definitivně emigroval do Francie. Jeho romány jako Žert, Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost nebo pozdější Pomalost či Identita patří do zlatého fondu světové literatury.

Kunderovy knihy vyšly v jednapadesáti jazycích a kritikou je dodnes považován za nejdůležitějšího žijícího českého autora. Ke svému životu ani dílu se zásadně veřejně nevyjadřuje, zastává názor, že za spisovatele hovoří knihy a autor má za dílem zmizet.

Do své knihovny se Milan Kundera i vzhledem k věku a zdravotnímu stavu asi nikdy nepodívá, ale kdyby mohl, její elegantní design a hlavně zájem mladých o jeho tvorbu by ho určitě těšily.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Moravská zemská knihovna

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha smíchu a zapomnění - Milan Kundera