Kniha Líbáš jako ďábel avizuje film

Čtenář i potenciální divák jsou svědky jistého experimentu, způsobeného zřejmě rychlým průběhem tisku. Stalo se spíš zvykem, že literární podoba scénáře spolu se soundtrackem provází až uvedení filmu. V tomto případě je to ale čtenář, který se jako první opět setká se sympatickou učitelkou Helenou, rozvedenou s „pohodovým“ Karlem, spisovatelem popisujícím kdysi ve své knize její vztah s Františkem, lékařem záchranné služby.

Jde o námět ze života – více než každé druhé manželství přece končí rozvodem, často díky vztahu partnera s jiným partnerem. Poledňáková využila nadhledu nad situací i paradoxu, kdy oba hlavní hrdinové se chtějí „trhnout“. Bohuna, Františkova manželka, však o svého „bambulku“ přijít nechce a Helenina sestra Kristýna zase manžela hledá. Což je téma přecházející i do volného pokračování. Snad lze prozradit, že to bude kaskadér.

Z prvního dílu přežívají některé sympatické „hlášky“, třeba o rozmanitosti rodiny, protože z ní Kristýnu „každý den nasere někdo jiný“. Dobré je i Františkovo oznámení Bohuně při odchodu: „Dneska přijdu až zítra.“

Lze snad ještě prozradit, že se noví partneři sestěhují, což autorce poskytuje možnost využít vtipné poznámky připomínající původní soužití.

Jisté je, že se vydávají do Maroka, aby si užili soukromí, které jim opět není dáno. Objeví se tam Karel i Bohuna, ta navíc v situaci dosti dobrodružné. Jisté rovněž je, že řeč filmová a literární není stejná, každý způsob uchopení příběhu má své zákonitosti. Může se zdát trefná charakteristika románu učitelkou Helenou při výuce, že „dobrý román má začátek, prostředek a konec“, a ten „se pozná podle toho, že čtenář dostane odpovědi na všechny otázky“.

To však platí jen při detektivce – opravdové románové postavy se vyvíjejí podle vlastní osobnostní charakteristiky, nikoli podle předem dané šablony setkávání s předem určenými postavami. Třeba v okamžiku, kdy Františkovi před odletem samozřejmě přibude neodkladná lékařská práce, a autorka při pohledu na osamocenou Helenu připomíná jeho vzkaz z prvního filmu: „Nejedu nikam. Promiň, lásko. Pusu.“, by podle naznačeného vývoje postavy opět neodletěl. Literární postava přece žije vlastním životem, ve filmu i v knize však následuje střih – a František se objevuje v letadle Via Casablanka. Příběh by přece pokračoval jinak než na plátně.

Naznačených literárních motivů je v knize víc. Třeba připomínka Arnošta, přítele Heleniny matky, hraného v prvním filmu spisovatelem Lustigem. Tato postava nyní Kristýně říká jeho větu z Dity Saxové: „Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ A tady k ní ještě dodává: „Život je často i to, co nechceme.“

Uvidíme, zda se loni zemřelý spisovatel objeví i v pokračování. Já sám bych v prvním filmu zopakoval dotaz jeho nahluchlého staříka: „Co říká?“ více než jednou.

Nepouštějme se však do filmové kritiky ani do rozboru vydané literární podoby scénáře. Pro kritiky filmu připomeňme milión diváků a „titul“ nejnavštěvovanějšího snímku roku, kritikům knihy pak více než 46 tisíc prodaných výtisků Líbáš jako Bůh. A vezměme literární podobu scénáře Líbáš jako ďábel jako pozvánku na květnovou premiéru.