Článek
James Brown sice zažil svůj vrchol v šedesátých a první polovině sedmdesátých let, kdy pomohl ke zrození dvou významných stylů černé hudby - funku a soulu - jeho odkaz je však stále živý.
Ve světě z něj čerpá hiphopová scéna a u nás je inspirací pro celou záplavu tuzemských skupin, kterým učaroval funk. Dvě mohli slyšet i diváci. Jakmile však nastoupil Brownův orchestr, ukázalo se, že spory, zda je lepší spontánnější přístup rómských Gulo čar, nebo propracovanější aranžmá Žáhy jsou nepodstatné.
Brownova kapela jasně potvrdila, jak daleko mají kopie k originálu.
Show z Las Veags a skvělá hudba
Skvěle šlapající kapela sice spustila přesně, ovšem hlavní hvězda na sebe nechala diváky téměř čtvrt hodiny čekat.
Na úvod se představili první ze skvělých instrumentalistů, pak došlo na Brownovu partnerku, soulovou zpěvačku Tommy Rae a skvělé tři sboristky. Teprve poté se objevil na pódiu zpěvák, kvůli němuž všichni přišli.
Diváky na jeho příchod po celou dobu připravovali dva muži, kteří jako cirkusoví vyvolavači od Barnuma nejen donekonečna opakovali jeho jméno, ale také stačili zdůraznit jeho význam, přičemž nešetřili superlativy. Las Vegas jak vyšité.
Pomalý rozjezd a skvělá kapela
Zpočátku však působil James Brown trochu matně, končil u nevýrazného skandování a občas zazpíval nějaký refrén. Vedle jedné ze sboristek - nutno podotknout, že šlo o skutečně výjimečnou zpěvačku, při jejímž výkonu mrazilo v zádech - působil jako pouhé křoví.
Posluchač tak mohl kromě sboristek ve stylových šatech a tanečnic obdivovat především výkon skvěle sehrané kapely. Šlapala jako dobře namazaný stroj, i v dlouhých stoptimech byla neuvěřitelně přesná a drive se nevytrácel ani při sólech.
Všichni instrumentalisté - trumpetistou počínaje přes saxofonisty a kytaristy až po showmanského percussionistu - byli vynikající, klidně by se uplatnili jako sóloví hráči v jakémkoli mainstreamovém jazzovém kombu.
Kapela přitom postupně proměňovala svůj projev. Jestliže v úvodu se držela soulu s názvuky soulrocku a soulfunku, tedy pojetí z šedesátých let, jako by hrála pro movité návštěvníky lasvegaských kasin, postupem času svůj projev přiostřovala. Do popředí vystoupily prvky řízné funku a došlo i na rap.
Závěr patřil Brownovi
Závěr pak korunoval sám James Brown, který připomenut svůj velký vzor Raye Charlese a představil jako citlivý varhaník.
V It´s A Man´s World, kde minutou ticha uctil mrtvý rukojmí ze Severní Osetie, se skvěle rozezpíval a I Got You (I Feel Good) ukázalo, že sedm křížků ho nepřipravilo o energii ani o hlas. Koncert pak vyvrcholil klasickým hitem Sex Machine.
Pryč byly rozpaky z matného výkonu v úvodu i příliš barnumská show, kdy Brownovi v závěru dívenka v tričku s nápisem Michael Jackson děkovala, jak velký vzor stále představuje pro mladou generaci .
