Článek
Kdy jste přišel na to, že si i s klasickou hudbou můžete hrát podle svého?
Když jsem studoval hru na klavír, byl jsem už zapálený pro jazz. Snažil jsem se propojit klasické kusy, které jsem se podle svých učitelů hudby měl naučit, s improvizací a vlastním vnímáním. Nebýt toho, že mě jeden z učitelů velmi povzbudil v tom, abych objevoval i klasiku, asi bych tehdy jazzu propadl naplno.
Tehdy jsem ale oba světy začal propojovat a bavilo mě to. Pořádně jsem to ale rozjel až v době, kdy jsem začal hudbu i nahrávat a zaznamenávat si nejrůznější aranže.
Dokáže vás dnes občas čisté přehrání klasického díla uspokojit, nebo v něm vždy potřebujete projevit vlastní nápady?
To přehrávání raději přenechávám lidem, kteří umí hrát klasiku daleko lépe než já. Opravdu nejsem klasický klavírista, i když si jich cením. Sám ale k hudbě přistupuji z jiného úhlu pohledu. Jsem z rodu hudebníků, kteří radši improvizují.
Na programu pražského koncertu je vaše přepracování Variací na Diabelliho valčík. Před dvaceti lety jste jej vydal i jako album. Bylo to tehdy vaše první bližší setkání s Beethovenem?
Nikoli, nevyhnutelně se s ním každý blízce setká už jako mladý student hudby. Jeho dílo a život jsem proto znal poměrně důvěrně už dřív. Poté, co jsem svého času zpracoval svůj pohled na Goldbergovy variace od Bacha, přišel nápad na přepracování Variací na Diabelliho valčík. To mě bavilo, protože jsem v Beethovenově hudbě našel řadu podobností s postupy jazzu.
Myslíte, že se za dvě stě padesát let budou muzikanti vracet ke skladbám z dnešní doby tak často, jako my se vracíme k tvorbě těch, kteří se před stejně dlouhou dobou narodili?
Těžko říct. Na jednu stranu si říkám, proč ne. Na tu druhou si dovedu představit, že se tak nestane, protože dnes je hudby a informací tolik, že nebude tak snadné se v ní orientovat. Ale věřím, že vždycky se najdou lidé, kteří budou hledat to zajímavé z minulosti. To hlavní ovšem je jednoduše tvořit, hrát a experimentovat. Zbytek nechme na ostatních.
Skladbu Nein!, jež bude v Praze uvedena ve světové premiéře, jste složil ke dvoustému padesátému výročí narození Ludwiga van Beethovena. Jaká je její hlavní idea?
Je to další pokus vzít klasické dílo a otevřít ho improvizaci. Hraji s orchestrem. Někdy hraji proti tomu, co Beethoven složil, jindy se tím nechám unášet.
Když přetváříte dílo, které je vskutku ikonické, přemýšlíte při tom, jak daleko můžete zajít?
Snažím se svým způsobem zůstat blízko, i zapomenout na jakékoli hranice. Je to trochu jako hrát s původním skladatelem, zde tedy s Beethovenem tenis. Hrát si s klasickými díly mě baví, ale rád bych také zmínil, že to není jediné, co dělám. Skládám vlastní skladby a improvizuji v různých kapelách. Tohle je jen jedna část mé tvorby.
V Praze zahrajete i skladby amerického experimentálního skladatele Johna Zorna. Proč ho máte rád?
Miluji New York a jeho mám s tím městem silně spojeného. Je inspirativní umělec a pracovali jsme spolu na mnoha projektech.