Článek
V rámci takzvaného debutového dne vystoupí 14. září ve Dvořákově síni pražského Rudolfina společně s jihokorejskou houslistkou Bomsori Kim. Zahrají skladby Fryderyka Chopina, Roberta Schumanna, Sergeje Prokofjeva a dalších.
Váš tatínek Ivan Klánský je výborný klavírista s mezinárodním renomé. Byl to jeho vliv, jenž rozhodl o tom, že se budete věnovat stejnému oboru?
Vyrůstal jsem v prostředí, v němž zněl klavír dennodenně, takže to pro mě bylo něco přirozeného a běžného. V tomto smyslu tedy ano, měl na tom velký podíl. Rodiče mě ale do hudby nikdy nenutili, nikdy za mě nerozhodli o tom, že budu muzikant. Chtěl jsem zkusit hrát, bavilo mě to čím dál tím víc a brzy mi bylo jasné, že bych to chtěl dělat jako profesi.
Otec byl samozřejmě můj první přirozený vzor, kterým ostatně zůstal dodnes. Později jsem byl i jeho žákem na vysoké škole. Základní pohled na hudbu a hodnotový systém máme stejný. Lišíme se ale v detailech, protože jsme každý jiná osobnost.
Čím je obecně u jednotlivce podmíněn pohled na hudbu?
Podle mého názoru souvisí s tím, jaký má pohled na svět.
A jaký pohled na svět máte vy?
Jsem člověk spíše veselý. Každá muzika nabízí řadu interpretací. Jsou takoví, kteří i při hraní veselejších skladeb vynášejí do popředí smutný nebo tragický podtón. Jsou však také interpreti, kteří v závažnějších skladbách vypíchnou světlejší momenty, protože jim to přijde podstatné.
To je i můj případ. Snažím se o to, aby tragické skladby nebyly jenom tragické. Myslím si, že v nich musí být také radost, i kdyby měla zabírat pouze jedno procento z celého díla.
Můžete uvést příklad?
Podle mě je to třeba u Mozarta. Většina jeho děl je vyloženě optimistická, ale napsal i taková, která jsou tragická. Obvykle je psával v době svých osobních tragédií nebo smutků.
Interpretům se často stává, že jeho smutné skladby interpretují tak moc tragicky, až to selhává. Neodpovídá to totiž jeho základnímu kompozičnímu stylu, který je v zásadě optimistický. U Mozarta je tedy podle mě třeba nacházet i světlé okamžiky.
Existují naopak skladby, které ve vás při interpretaci vyvolávají pocit radosti ze života?
Mívám ho u Ludwiga van Beethovena. Přestože napsal i závažné a tragické skladby, v jeho hudbě cítím neskutečnou vůli a touhu po životě. I ve smutných dílech cítím naději, že to bude lepší. U skladeb od Johannese Brahmse mám pak pocit vnitřního smutku, ale současně v nich vnímám i pocit základního dobra.
Obecně mi není blízká hudba, která vychází z toho špatného, přičemž dobrého se v ní objevuje pomálu. I na to tragické se lze dívat s nadhledem.
Jsou ti, které jste jmenoval, vašimi oblíbenými autory?
Ano, Bach, Mozart, Beethoven, Brahms, Dvořák a Chopin jsou mi nejbližší. Najde se ale i řada dalších. Mám například rád díla podle mě trochu podceňovaného Felixe Mendelssohna Bartholdyho.
Považuju ho za nesmírně talentovaného skladatele a myslím si, že kdyby nezemřel už v osmatřiceti letech, by byl celosvětově mnohem více doceněn.
Uspěl jste v několika klavírních soutěžích. Jste typ hudebníka, který rád soutěží?
V dětství jsem byl velmi soutěživý, přitahovalo mě, že mohu být první, a také mě vždycky zajímalo, kolik jsem dostal bodů či jak jsem byl ohodnocen. Později jsem si ale začal myslet, že hudba je nejlepší na koncertech a neměla by se měřit a hodnotit.
Soutěže jsou takové nutné zlo. Pro mladého interpreta jsou nejlepší motivací ke stoprocentní přípravě, pro pořadatele jsou v době, kdy je na scéně řada dobrých hráčů, možností udělat selekci. Jak jsem ale řekl, moc blízké mi nejsou.
Složil jste někdy nějakou skladbu v duchu klasické hudby?
V dětství jsem skládal a moc mě to bavilo. Později jsem dokonce přemýšlel o tom, jestli bych se neměl vydat spíše na dráhu hudebního skladatele. Doba je ale bohužel taková, že pedagogové v oboru skladby trvají na tom, že člověk dnes musí skládat velmi moderně. Já to však nikdy neuměl, vždycky jsem byl eklektik. Moderní vážná hudba mě trochu míjí. Vždy mi řekli, že jsem napsal pěknou skladbu, ale teď by to chtělo začít psát moderně.
Občas si nějakou skladbičku pro radost napíšu. Zahraju ji pak třeba jako přídavek na koncertu. Napsal jsem i dvě skladby pro děti z gymnázia, na kterém pedagogicky působím. Loni a předloni zazněly na několika soutěžích a měly úspěch, z čehož jsem měl velkou radost. Skladatelské ambice nicméně nemám.
Na Dvořákově Praze vystoupíte s jihokorejskou houslistkou Bomsori Kim. Hráli jste už spolu někdy?
Nehráli, v Praze se potkáme poprvé. Samozřejmě jsem si poslechl její nahrávky, které jsou na YouTube, takže mám základní představu o jejím interpretačním způsobu. Je to dnes běžná praxe.
Doby, kdy se umělci sešli čtrnáct dnů před koncertem a zkoušeli spolu, jsou pryč. S Bomsori Kim budeme mít pár zkoušek den dva před vystoupením. Oba jsme profesionálové, takže bychom neměli mít problém.
Kdo vás na koncert spojil?
Dramaturgové Dvořákovy Prahy, kteří si nás vybrali na debutový koncert. V jeho první polovině vystoupím sám a ve druhé doplním Bomsori Kim. Jednu skladbu bude interpretovat sólově.
Repertoár jsme si vybrali sami. Vedli jsme o něm diskusi v korespondenci a dohodli jsme se velice snadno. Myslím si, že program koncertu je pestrý a vybraná díla posluchači ocení. Sám bych si na takový koncert koupil vstupenku.