Článek
Na klavír jste začal hrát už v pěti letech. Spadáte do kategorie zázračných dětí?
Označení zázračné dítě bylo v té době možná správné, ale dnes je irelevantní. Někdo může být zázračné dítě, ale když z deseti takových zůstane na hudební dráze jeden, je to velké štěstí. Je tedy možné, že když jsem byl malý, tak jsem, stejně jako řada dalších, mohl zázračné dítě být. Dnes už bych to tak nepopisoval.
Proč je úspěšnost zázračných dětí tak malá?
Kdo v šesti či sedmi letech ví, čím bude za patnáct let? Když nejsou děti do hudby takříkajíc hluboce ponořené, zpravidla dojde nejpozději v období puberty k tomu, že se rozhodují mezi hudbou a něčím jiným, přičemž to druhé často vyhraje. Kdyby mě rodiče neposlali studovat na konzervatoř do Budapešti, kde jsem měl možnost si k hudbě najít vlastní cestu, pravděpodobně bych dnes také byl úplně jinde.
Proč vás rodiče poslali právě do Budapešti?
Když přišla ta nabídka, bylo mi čtrnáct a vůbec jsem tam nechtěl. V té době jsem ale studoval hru na klavír u profesora Doležela v Brně na JAMU, takže kdybych pak šel na brněnskou konzervatoř, byl by to v podstatě krok zpět.
Uvažovalo se také, že půjdu do Prahy. Můj tatínek je ale původem slovenský Maďar, jenž pracoval v Budapešti, a v té době se nějakým způsobem dostala má nahrávka na tamní konzervatoř. Pozvali mě tam na přijímací zkoušky, já je úspěšně udělal, na studia jsem se dostal a bylo rozhodnuto. Když na to teď nahlížím s odstupem dvanácti let, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké mohli moji rodiče udělat.
Zúčastnil jste se mnoha klavírních soutěží. Jaký mají pro kariéru hudebníka význam?
Myslím si, že ne tak velký, jak by se mohlo zdát. Na soutěže jsem jezdíval především jako malý kluk, méně i coby posluchač konzervatoři. Potom jsem na žádné dlouho nebyl, teprve předloni jsem si vyzkoušel Euregio Piano Award v Geilenkirchenu v Německu. Nedopadl jsem tam špatně, dostal jsem se do finále, což byl ve velké konkurenci úspěch. Byla to nicméně soutěž střední kategorie.
To její význam snižuje?
Podle mě je tam velký rozdíl ve srovnání s těmi opravdu velkými. Když se někdo dostane na těch největších do finále, je už jedno, kdo nakonec vyhraje, protože se to bere jako velký úspěch.
Přesto se stačí s odstupem času podívat na výsledky a zjistit, že už dnes moc vítězů a finalistů velkých soutěží nekoncertuje. Dobrých klavíristů je na světě hodně, a tak záleží na tom, kdo má výdrž, kdo jak vystupuje, kdo je jak sympatický, kdo má jaké charisma a jestli se ho ujme nějaký kvalitní management.
Co pro úspěch děláte vy?
Pokud člověk nemá vlastního manažera, musí se snažit si všechno zařídit sám. Je jen málo umělců, kteří jsou kvalitativně výrazně nad ostatními, nějaký dobrý manažer si jich všimne a oni se mohou věnovat jen cvičení.
Kolik hodin denně cvičíte vy?
Jak to jde. Jsou dny, kdy cestuju, takže se k nástroji nedostanu vůbec. Obvykle nicméně cvičím čtyři až sedm hodin denně, jak to umožní čas. Velkou část z toho věnuji studiu nového repertoáru. Cviky na techniku sice existují, ale upřímně se jimi moc nezabývám, protože se mi technika díky mým profesorům z velké části vyvinula, když jsem byl malý.
Trio Bohémo.
Kteří hudební skladatelé jsou vám pro interpretaci nejbližší?
Protože jsem posledních dvanáct let studoval v Budapešti, je mi blízké dílo maďarského skladatele Ference Liszta. Jeho skladby studuji zhruba stejně dlouho a stále se lisztovský repertoár snažím rozšiřovat.
Na příští sezonu chystám dedikovaný program, v němž budu kombinovat díla skladatelů českých a maďarských. Odhalím v něm vlastně své kořeny. Hrát budu mimo jiné i skladby Ernő Dohnányiho, který se ani v Maďarsku moc nehraje, z české strany pak Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka, Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.
Jaké budou vaše koncertní aktivity letos?
Většinu své energie vkládám do Tria Bohémo, které provozujeme s violoncellistkou Kristinou Vocetkovou a houslistou Matoušem Pěruškou. Oba jsou původem z Prahy, ale seznámili jsme se v Budapešti, kde také studují na Lisztově akademii. V Budapešti máme tedy společnou bázi, v triu jsme se opravdu našli a pracujeme v něm velmi intenzivně.
Již 11. března vystoupíme ve Vile Stiassni v Brně. Na programu budou výhradně skladby z dvacátého a jednadvacátého století a kromě trií nabídneme i melodram, na kterém spolupracujeme s Klárou Vojtkovou, herečkou Slováckého divadla a loňskou nominantkou na cenu Thálie. Naše jména se shodují proto, že je to manželka mého bratra.
Co plánujete poté, až za rok a půl skončíte studia na Lisztově akademii?
To je stále otevřené. V Budapešti se mi líbí a rád pendluju mezi ní a Brnem. Na to také nedám dopustit. Byl bych každopádně rád, aby se nám povedlo v co největší míře prorazit s Triem Bohémo. Zatím se nám docela daří, vidím v tom velký potenciál.
Chtěl bych se také dál věnovat pořádání klavírního cyklu Moozic Vila v Brně. Koná se rovněž ve Vile Stiassni a teď v únoru na něm vystoupila skvělá francouzská klavíristka Célia Oneto-Bensaid. Hrála vlastní úpravy orchestrálních skladeb Gershwina a Bernsteina, které nedávno vydala i na svém debutovém albu. Publikum bylo nadšené a já také. Těším se na pokračování cyklu na jaře i do budoucna.