Klavírista Jan Simon: Dokážu se vcítit do mentality umělců i publika

Životnost kariéry vrcholových sportovců je významně kratší a daleko více závislá na jejich fyzických dispozicích, takže je to trochu jiná situace. Nicméně i v umělecké branži, pokud člověk má zodpovědně vykonávat manažerskou profesi, zabere mu to spoustu času, který by potřeboval pro udržení své hráčské kvality. Produkovat tak velký festival, jakým je Dvořákova Praha, neznamená jen vymyslet krásný program, ale také zajišťování financí, marketingových strategií, pěstování vztahů na tuzemské i zahraniční úrovni.

Přivést festival na stupeň mezinárodně uznávané akce, navštěvované špičkovými umělci a tělesy, je běh na dlouhou trať. Dvořákova Praha existuje patnáct let, nemá za sebou tradici čítající několik desetiletí, přesto je ve světě brána velmi vážně a dostává se do pravidelného touringového kalendáře významných zahraničních orchestrů. Loňské hostování Vídeňských filharmoniků nebo to letošní Clevelandského orchestru je toho důkazem.

Manažerská práce zabere spoustu času a také mentální kapacity. Rozdělení mysli i těla na dvě tak odlišné činnosti není lehké zvládnout. I proto jsem omezil své koncertní aktivity, dokonce bylo období, kdy jsem se klavíru úplně vzdálil. Napomohla tomu i covidová pandemie, která nás donutila přehodnotit priority.

Přípravu koncertního vystoupení provází značné úsilí, aby patřičné svaly byly dostatečně pružné a v pohybu, aby fungovalo spojení mezi mozkem a hracím aparátem, jež musí být denně osvěžováno, a to nemluvím o pódiové praxi, která, stejně jako ve sportu, je naprosto nutnou podmínkou. I vynikající tenista, pokud nemá odehrán patřičný počet zápasů, ztrácí jistotu. A s koncertováním je to stejné. Každá pauza má odezvu v daleko větším rozechvění, s nímž vstupuju na pódium, byť se na každý koncert velice těším. S léty narůstá i pocit zodpovědnosti za to, abych koncert odvedl na co nejvyšší úrovni.

Určitě ano, protože hudba je krásná a poskytuje neopakovatelné zážitky. A nejde ani tak o vlastní koncert jako o proces studia, kdy skladba roste pod rukama, pronikáte do její podstaty, do ideje autora a snažíte se ji prolnout se svým myšlením a cítěním. To je velmi napínavý proces, ale jinak napínavý než organizace velkého festivalu. Takže na jednu stranu je to obrovská psychická zátěž, na druhou i jistý typ psychohygieny tím, že svou mysl musím upřít stoprocentně ke studiu skladeb. Donutí mě to odpojit se od starostí, jestli je sepsaná výroční zpráva nebo důležitá smlouva.

Moc si vážím své manažerské pozice a možnosti spolupracovat s umělci nejvyšší mezinárodní úrovně. Klavír je však bezesporu mou životní láskou, která mě, pokud mi nezchromnou ruce a nedostanu alzheimera, doprovodí až do hrobu.

Především to, že k ní mohu přistupovat s pohledem z obou stran, pořadatele i interpreta. Dokážu se vcítit i do mentality a očekávání publika, což se zúročí při tvorbě dramaturgie festivalu. Umělec na pódiu je svým způsobem diktátor, usiluje o přijetí vlastního uměleckého pohledu publikem, ale je to diktát spojený s dialogem. A tyto zkušenosti mohu využít při koncepční práci na přípravě festivalu.

V sobotu mě čeká koncert v komorním cyklu Vídeňských filharmoniků v krásném Mahlerově sále Vídeňské státní opery, kde s kolegy Milanem Šetenou, Elmarem Landererem a Edisonem Pashkou uvedeme Mozartův Klavírní kvartet g-moll a Sukův Klavírní kvartet a-moll.

V červnu budu hrát v rámci hudebního festivalu Leoše Janáčka v Ostravě Koncert pro klavír a malý orchestr Ervína Schulhoffa a s Pavlem Šporclem, Jiřím Bártou a Karlem Untermüllerem vystoupím na závěrečném koncertu hudebního festivalu v Kutné Hoře, kde provedeme Sukův Kvartet pro klavír, housle, violu a violoncello a Dvořákovy Maličkosti. Některé z těchto skladeb jsem již hrál, ale je to už dost dávno, takže mám co dělat, abych se dobře připravil a renomovaným kolegům to nekazil.

Vracet se k již interpretovaným skladbám je velice zajímavé, objevujete při tom řadu nových věcí. Z mnoha mých výkonů existují nahrávky, za nimiž si stoprocentně stojím, jako jsou Beethovenovy a Chopinovy koncerty s Jiřím Bělohlávkem, ale je pravda, že k mnohým skladbám už bych dnes přistupoval úplně jinak.

Člověk se léty mění. Na vysoké škole vás vychovávají převážně k sólové kariéře. A teprve když absorbujete jako interpret, ale i jako posluchač, určité množství skladeb, pochopíte, v čem tkví krása komorní hry, sdílení nejen finálního tvaru, ale celého přístupu k němu v kontaktu s ostatními, v hledání společného dýchání a v dialogu, ve střetu různých názorů a koncepcí.

Vždycky jsem miloval hraní s orchestrem, protože spojení zvuku klavíru s orchestrem je něco velmi opojného. Ale během účinkování s řadou našich předních komorních souborů jsem objevil, že i komořina má obrovské kouzlo. Zásadní školou pro mě byla spolupráce s vynikajícími violoncellisty Wolfgangem Emanuelem Schmidtem a Jensem Peterem Maintzem, žáky legendárního Davida Geringase. V posledních letech jistý typ sebeprofilace, jež k sólové kariéře patří, přestává být jednou z mých priorit a přenechává místo samotné radosti z provozování muziky, z toho, že mám co říct a můžu to říkat s někým společně.

Určitě je lepší, když vidí, že proti nim nestojí pouhý „nákupčí programu“. Osvědčilo se mi to například při komunikaci s klavíristou Andrásem Schiffem, který byl loni rezidenčním umělcem Dvořákovy Prahy. Moji kolegové, s nimiž vystoupím v sobotu na vídeňském koncertu, jsou váženými členy Vídeňských filharmoniků, a i díky jejich pomoci se nám podařilo urychlit dohodu o vystoupení tohoto skvělého tělesa na loňském festivalu.

I mezi zástupci agentur potkávám lidi, s nimiž jsem spolupracoval jako výkonný umělec, takže je tam určitá míra respektu. Dokážu se vcítit do mentality umělců, odhadnout požadavky spojené s jejich účinkováním, znám jejich citlivost a snažím se předcházet možným konfliktům. Takže to, že festival reprezentuje člověk, který se v hudebním prostředí cítí doma, rozhodně pomáhá.

Na druhou stranu si ale musím hlídat, abych nezůstal vězet uvnitř určité profesní zapouzdřenosti a dokázal se na program festivalu podívat i očima mainstreamového publika vážné hudby. Ale od toho mám kolegy, kteří na to dohlédnou.

Nejtěžší byla restrukturalizace Dvořákovy Prahy v roce 2020, kdy se ukázalo nemožné přivézt již nasmlouvané zahraniční umělce. A nám se podařilo při maximálním zachování programu obsadit festival špičkovými domácími interprety. I tak jsme bojovali s omezenou kapacitou a sektorovým uspořádáním sálů, ale nejvíc asi s tím, že se nařízení měnila ze dne na den.

Loňský ročník byl jednodušší o to, že už zahraniční umělci přijet mohli, ale do poslední chvíle nikdo netušil, v jaké barevné zóně se která země ocitne a co to bude pro nás znamenat. Paradoxně nakonec jediná změna se uskutečnila nikoli kvůli covidu, ale onemocnění v rodině houslisty Joshuy Bella. Ale pohotový záskok Josefa Špačka ve Dvořákově Houslovém koncertu na koncertu Akademie svatého Martina v polích se ukázal jako výborný tah, jeho výkon byl naprosto oslnivý.

V jeho důsledku se dostal do úzkého výběru umělců, s nimiž britský orchestr chce nadále spolupracovat. Podpořilo to i mou dlouhodobou strategii dostat k renomovaným zahraničním tělesům špičkové české umělce, což loni vyšlo i v případě sopranistky Kateřiny Kněžíkové a houslisty Jana Mráčka při účinkování s Bamberskými symfoniky, samozřejmě podpořeno osobností dirigenta Jakuba Hrůši. A letos to bude pokračovat spoluprací klavíristy Lukáše Vondráčka s Royal Philharmonic Orchestra.

Sám jsem dostal v mládí několik historických příležitostí, které mi velmi pomohly, takže nastal čas, abych je splácel v případě mladších kolegů.

Určitě se projeví, protože výrazný růst cen energií, obrovská inflace a další jevy se jistě podepíšou na zájmu o kulturu. Ve chvíli, kdy lidé budou uvažovat, jestli mají zaplatit nájem, plyn, koupit benzín, anebo si dopřát kulturu, je celkem předvídatelné, jak to dopadne. Na druhé straně umělci své požadavky neomezili, dvouletá pauza je nutí vykompenzovat ztrátu, o snížení honorářů nemůže být řeč. Ze strany státu nelze počítat s žádnými kompenzacemi, státní rozpočet musí zohlednit oprávněnou pomoc směrem na Ukrajinu, takže situace nebude lehká.

Ale to vše je marginální ve srovnání s tím, s čím se musí vyrovnávat lidé na Ukrajině, což si většina z nás stěží dokáže představit. Při zvážení všech okolností jsme se letos snažili nastavit vlídnější cenovou politiku, ostatně hrát před plným sálem je pro umělce rozhodně povzbudivější. Je to i v souladu s filozofií našich mecenášů v čele s rodinnou nadací Karel Komárek Family Foundation, aby kultura byla přístupná co nejširšímu publiku. V neposlední řadě je nutné investovat nejen do kvality programu, ale i do jeho vizibility. Festival, o němž se neví, nikdo nenavštíví.

Velmi si cením vystoupení Clevelandského orchestru, který se do Prahy vrací po třiatřiceti letech a dlouhodobě představuje to nejlepší, co na americkém kontinentu mezi symfonickými orchestry existuje. Celosvětově bývá řazen do stejné interpretační elity jako Berlínští nebo Vídeňští filharmonikové či amsterdamský Royal Concertgebouw Orkest. A jako klavíristu mě nesmírně těší, že přivítáme mimořádnou osobnost, stálici pomyslného pianistického Olympu, paní Marthu Argerich. Ta v Praze naposledy vystoupila v roce 1974.

Může se vám hodit na Zboží.cz: