Klávesista Olympiku Pavel Březina: Musel jsem ve svém životě vše změnit

Nerozuměl jsem tomu, proč odchází. Byl to vynikající muzikant, který do té kapely opravdu patřil. Až teprve potom mě napadlo, že když už je to tak, bylo by super s Olympikem hrát. Hned na to se ale dostavila myšlenka, že o tom nemá smysl uvažovat, jelikož šance, že by se to mohlo stát, je malá. Skvělých hráčů na klávesové nástroje je v republice hodně.

Snažil jsem se na to neupínat. Přihlásil jsem se s tím, že to zkusím. Potom jsem postoupil do dalšího kola, což bylo milé. Když jsem se dostal mezi čtyři finalisty, začalo to být vážnější.

Odjel jsem do studia Propast do Stříbrné Skalice, s Olympikem jsem si zahrál a bral to jako malé osobní vítězství. Nevěděl jsem, jak to dopadne. Velkou šanci jsem si však ve finále nedával. Pořád jsem přesvědčen o tom, že v téhle zemi je spousta skvělých klávesáků.

Byla to velká změna, musel jsem v podstatě všechno ve svém životě změnit. Odešel jsem ze své skupiny Showband, se kterou jsme dost hráli a slušně mě živila. Musel jsem za sebe najít náhradu, ale domluvil jsem se, že když budu mít čas, s kluky zahraju. Petr Janda proti tomu nic nemá. Ve volném čase můžeme hrát s kýmkoli, ale nesmíme být stálými členy jiných hudebních projektů.

Musel jsem si také upravit dva pracovní úvazky, výuku na základní škole a výuku na základní umělecké škole v Holešově. Učit tam už budu jen v pondělí a úterý, kdy Olympic obvykle nehraje. Kdyby bylo turné, ve školách vymyslíme náhradní řešení. Všichni mi vyšli vstříc.

Vyrostl jsem na něm, jako teenager jsem poslouchal hlavně jej. Měl jsem dokonce pocit, že u nás žádná jiná rocková kapela není, anebo jsem se k ní nedostal. Měl jsem už svou skupinu, se kterou jsme hráli spoustu písniček od Olympiku.

Není to autorská kapela. Nemá ani takové ambice. Hraje coververze a funguje jako doprovodná kapela Stanislava Hložka. Je to náš kamarád, a když má koncert na Moravě, doprovázíme ho. Má ještě pražskou kapelu, která s ním hraje v Čechách.

Argema je poměrně stará kapela. Na začátku devadesátých let vznikla její nová sestava, která začala hrát poprock. Sešlo se v ní pět mladých kluků, ale většina neměla se skládáním velké zkušenosti. Já ale písničky psal, takže jsem se stal hlavním autorem. Na prvním albu Poprvé, které vyšlo v roce 1993, jsem z dvanácti napsal deset.

Působení v Argemě bylo hezké, zažil jsem v ní spoustu skvělých chvil. S kluky jsem v kontaktu pořád. Občas mi zavolají s tím, že by chtěli nějakou písničku na desku. Takže mám na albech vždy jednu dvě písně.

Tu jsme psali společně. Vymykala se tomu, co jsme s Argemou hráli. Byla to zakázka od Jarošovského pivovaru. Měla to být jen reklamní píseň, původně neměla na desku vůbec jít. Pak nám zástupci pivovaru řekli, že když ji zařadíme, dají nám peníze na klip.

My to udělali, ale trochu jsme se za tu písničku styděli. Bylo nám dvacet, byli jsme rockeři a cítili, že je pod naší rockerskou úroveň. Nakonec nám ale peníze na klip pomohly a z Jarošovského pivovaru se stal největší hit Argemy.

Když jsem odešel z Argemy, založil jsem kapelu Vivian. Hráli jsme vlastní písně v podobném stylu jako Argema, jen s lepšími hudebníky. Odezva ale nebyla tak velká, což bylo dáno tím, že jsme neměli peníze na pořádnou reklamu a také se ve druhé polovině devadesátých let u nás přestalo rockovým kapelám dařit.

Vivian mě neuživili, a proto mě potěšilo, že jsem dostal od kamaráda kontakt na agenta, který u nás sháněl muzikanty pro kapely hrající v zahraničí. Absolvoval jsem konkurz a za pár dnů jsem se stal členem rakouské skupiny, která působila na Mallorce.

Jako rocker jsem se tak dostal k jiným písním. Michi’s Party Band byla velká kapela, která měla i dechovou sekci. Hrála jazzové standardy, swingové skladby a spoustu jiných. Byla to pro mě skvělá škola, která navíc probíhala v krásném prostředí španělského ostrova.

Když mé angažmá skočilo, vrátil jsem se do Zlína a za vydělané peníze si postavil nahrávací GA studio, ve kterém točím a produkuju dodnes.

Pořád něco skládám, ale v projektech, s nimiž jsem působil potom, jsem to nemohl využít.

Každá spolupráce, ať je dobrá, nebo špatná, vám něco dá. Ty, které jste vyjmenoval, byly zrovna skvělé. S The Backwards jsem absolvoval dvě turné. Kluci jsou puntičkáři, řeší každý tón, každý zvuk, snaží se znít přesně jako Beatles, jejichž jsou revivalem. Navíc to jsou vynikající muzikanti, profesionálové, a své vzory skvěle reprodukují.

S Michalem Davidem jsem odehrál jen jeden koncert. Bylo to v Chicagu ve Spojených státech, kam s ním nemohla jet jeho doprovodná kapela. Oslovil nás a já se díky tomu podíval do Ameriky. Vzpomínám si, že jsme tam hráli jeho písně v trochu rockovějším hávu. Michal David je skvělý muzikant se širokým záběrem. Na zkouškách jsme jamovali, hrál s námi mnoho klasických světových rockových písní.

Gabriela Gunčíková je z našeho kraje. Když skončila druhé v SuperStar, neměla doprovodnou kapelu, a tak jsme se k ní přidali. Nejdřív jsme hráli spíše převzaté skladby, postupně ale přibyly písně, které pro ni složili její producenti. Musím říct, že Gábina je skvělá zpěvačka. Nikdy jsem nespolupracoval s lepší. Až je mi líto, že je teď v Americe a ne doma.

Máme za sebou první koncert v pražských Letňanech a já se přesvědčil, že mi to v kapele svědčí a že se mi s kluky dobře hraje. Fungovala mezi námi chemie, užil jsem si ho.

Těším se na nahrávání nové desky, které pro mě začalo minulý týden. Po poslechu prvních písniček mám dojem, že to bude nejrockovější album Olympiku.

Může se vám hodit na Zboží.cz: