Článek
Absolvent Akademie výtvarných umění je také autorem vtipných maleb na chodnících, oblíbených dráčků Pointíků i obří instalace, jež vzbudila před sedmi lety rozruch na náměstí před Rudolfinem. Třiatřicáté narozeniny oslavuje do 30. června výstavou nových obrazů v pražské galerii Trafačka.
Výstavu jste pojmenoval Křížení planet – lze název chápat i jako křížení ulice s galerií?
Můžete to takhle chápat, ale spíš jsem to myslel v obecnější rovině – jako křížení světů, mužského a ženského principu, křížení lidské společnosti s mimozemskými bytostmi nebo různých pohledů a názorů.
Nový cyklus obrazů je výrazně abstraktní, s plnokrevně dramatickými barvami, přitom se však neobjevuje žádné typické graffiti. Proč?
Graffiti na plátně nefunguje, protože jeho síla je v tom, že se po městě opakuje, což na člověka zapůsobí. V graffiti je totiž obsažena časoprostorová informace, protože když cestujete městem, může vás oslovit jen to, co vidíte několikrát. Jinak si toho v městském chaosu ani nevšimnete. Stejné to bylo i s mými malbami na chodníky nebo dráčky, které jsem instaloval po celé Praze. Fungovali, protože jich byla celá armáda, byli taková moje připomínka a hra s lidskou představivostí. Kdežto obraz může fungovat sám o sobě, a to taky vyžaduje velké soustředění.
Přitom jste se neoprostil od ostrých linií a přímočarosti ve sdělení.
Ostré tvary pokračují z mých graffiti objektů, ale přesahující významy jsem nacházel až při malbě. Šel jsem krok za krokem, začaly mě zajímat průniky mezi objekty, až jsem se dostal k čisté abstrakci. Musel jsem si znovu „ochytat“ práci se štětcem, učil jsem se to, protože jsem poslední roky pracoval hlavně se sprejem nebo válečky. Jenže plátno vyžaduje detaily a přesnost, a toho sprejem nedocílíte.
Přechod umělců z veřejného prostoru, kde většina jejich děl vzniká ilegálně, do galerií je v současné době častým jevem. Je to s přibývajícím věkem přirozený vývoj?
Nejen když začne jít o téma, potřebujete klid. Bílé plátno přináší absolutní svobodu, člověk objeví nové světy, odkrývá nové vrstvy. Je to dobrodružství, ale zároveň výzva, protože to, co člověk vytvoří, není hned na očích, jako když udělám někde zeď a už v průběhu je konfrontována. Navíc obraz má „trvalou“ hodnotu, graffiti zanikají s časem.
Obraz však může být poměrně omezující, je to ohraničené „hřiště“.
Na jednu stranu je plátno daleko svobodnější v tom smyslu, že na něj můžete namalovat, co chcete, na druhou stranu je ta bílá plocha svazující. Když tvořím ve městě, je z čeho vyjít a čeho se chytnout – rohu, praskliny na zdi, barvy střechy, všechno jsou to záznamy doby. Nejtěžší je na plátně první tah, uchopit téma. Zjistil jsem, že jsem se malbou posunul dál, už nepřemýšlím jen v rovině písmen, mnohem víc se zabývám významem svého sdělení. A tyhle zkušenosti si zase můžu vzít do ulice – navzájem se to doplňuje.
V jednom rozhovoru jste uvedl, že máte v tom, kterou zeď „uděláte“, zásady. Jaké jsou?
Myslím, že je to o citu a o tom, kde si to člověk ještě chce dovolit – nikdy jsem třeba nedělal historické domy, protože v sobě nemám animální čmárání, které má sice skvělý půvab, ale já tuhle složku v sobě nemám moc silnou. Moc škody jsem neudělal, chodil jsem malovat metra a vlaky, jezdili jsme po celé Evropě i párkrát do New Yorku.
Byla mezi newyorskými sprejery velká konkurence?
Bylo to mrtvé, protože jsme tam byli zhruba dvacet let po vrcholném období. Dnes se graffiti z vlaků metra smývají velmi rychle v myčkách, takže malby nejezdí městem a lidi to dávno přestalo bavit. Zvláštně se to přetransformovalo do Evropy – z graffiti na vlacích se stala archívní záležitost, udělá se vlak, pak se vyfotí a pošle na net. Jde ale stále o akt, o to, že to někdo dokázal, sice graffiti potom nejede na kolejích, ale virtuálně. Možná se to stává trochu umělé, podobně jako dřív lidi jezdili na skatu po ulicích, dneska jsou spíš ve skateparcích. Člověk ale chce stále zažít ten adrenalin a dokázat si, že to dokáže.
Myslíte, že streetart a graffiti už nejsou tak živoucí organismy?
Jsou, jako nikdy předtím. Je to stále reálné dobrodružství ve městě, jen ten akt už není tak přirozený, je to parafráze na malování po vlacích. Pro sociální vazby v dospívání je však podobná zkušenost, alespoň podle mě, velmi hodnotná. Akorát já už jsem ulicí trochu unavený, ztratilo to šťávu. Navíc, jak jsem tím byl tak dlouho obklopený, zapomněl jsem občas vykouknout ven, abych zjistil, že street art a graffiti jsou jen maličkou částí celého uměleckého světa.
Co si myslíte o fenoménu Banksy, s jehož jménem si lidé tuto scénu spojují nejvíc?
Jeho sdělení jsou jednoduchá, přímá, až plytká, je to geniální marketing, to na tom obdivuju nejvíc. Tohle by se současní umělci měli alespoň z části naučit – jinak jsem na celý ten cirkus kolem něj už trošičku alergický. Jen si představte, že někdo začne stříkat po městě šablonky krys, které už skoro dvacet let před ním dělal Black le Rat v Paříži, a vznikne kolem toho takový humbuk, že za to na papíře začnou lidi platit statisíce liber. Klobouk dolů, že tohle někdo dokáže zprodukovat, a navíc být stále inkognito. Abych to ale nezlehčoval, Banksyho díla jsou většinou skvělá.