Klamy oka: moucha na Dürerově madoně

Když německý renesanční malíř Albrecht Dürer (1471–1528) přimaloval v Benátkách v roce 1506 na oltářní obraz Růžencová slavnost mouchu, jak sedí na koleně svaté Panny Marie, byl za to nejspíše svými malířskými kolegy pochválen. Šlo o výtvarnou hříčku, klam oka, jak se tehdy říkalo.

Každý, kdo si dílo detailně prohlížel, se snažil mouchu odehnat, než po chvíli zjistil, že je pouze iluzivně namalovaná. Umělec tím prokazoval svoji dovednost. Je tak šikovný, že uměním dokáže oklamat jakéhokoliv diváka.

Skandální mouchu, která vypadá, že sedí na povrchu malby, Dürer nevymyslel. O šedesát let před ním přišel s podobným nápadem málo známý, ale vynikající nizozemský malíř Petrus Christus, žijící a malující v slavných Bruggách. Ve sbírkách Metropolitního muzea v New Yorku mají jeho portrét neznámého mnicha (podle oblečení jde o kartuziána) a na rámu se před zraky všech prochází drze moucha.

Divák je provokován dokonce několikrát. Oči mnicha vás stále intenzivně pozorují, ať stojíte kdekoliv, takže podobizna působí, jako by šlo o váš odraz v zrcadle. Pak vás překvapí rám obrazu. Je z tmavě červeného mramoru, nicméně poklepem zjistíte, že to není kámen, ale jen pomalované dřevo. A nakonec moucha! Jsou badatelé, kteří uvažují o tom, že v tomto případě nejde jen o hříčku umělce, ale o zašifrovaný symbol ďábla. Belzebub čili pán much lstivě číhá na to, až mnich udělá nějaký morální prohřešek.

Snaha oklamat a skandálně šokovat diváka pomocí malby byla známá už od antiky. Spisovatel a encyklopedista Plinius Starší popisuje urputnou soutěž mezi dvěma malíři, při níž se mělo prokázat, kdo z nich je lepší. Zeuxis namaloval zátiší s hrozny tak věrně, že se slétali ptáci, aby si na nich pochutnali. Parrhasios byl však rafinovanější. Když ho soupeř vyzval, aby odhalil obraz zakrytý rouškou, rozesmál se a ukázal mu, že rouška je jen namalovaná. Ona sama je prostě soutěžním obrazem.

Parrhasios vyhrál, protože svým uměním zmátl nejen ptáky, ale i Zeuxise. Zeuxis posléze namaloval chlapce nesoucího hrozny, a když se opět k obrazu slétali ptáci, byl kvůli tomu rozezlen. Kdyby jeho umění bylo přesvědčivé, ptáci by se namalovaného člověka báli…

Antika sice neznala mouchu v obraze, ale včelu ano. Spisovatel Flavius Filostratos s obdivem popisoval v jedné římské vile u Neapole malbu, na které viděl včelu a myslel si, že je skutečná a že ji přilákaly namalované květiny, vyhlížející tak realisticky, že to vypadalo, jako by z nich kapaly na zem i kapky rosy.

Mouchu jako objekt šprýmu pro umění zřejmě objevili až gotičtí a renesanční malíři. Česká gotika nabízí jeden z příkladů už z roku 1403 – Bibli Konráda z Vechty, mincmistra krále Václava IV. Na dvou stránkách rukopisu objevíme mouchu, která není součástí nějaké dekorace, ale čtenář musel okamžitě nabýt dojmu, že právě přilétla a usadila se na povrchu pergamenu.

Český badatel Lubomír Konečný zdokumentoval další případy. Italský renesanční architekt Filarete ve svém traktátu o stavitelství zaznamenal historku, že malíř Giotto, ještě jako učedník – čili někdy ve 13. století, přimaloval na obraz svého mistra Cimabua mouchu a bavil se tím, že jeho učitel se ji snažil marně odehnat. Podobný kousek prý provedl i mladý Mantegna v Mantově, ale byl za to z malířské dílny vyhnán, protože jeho mistr se obával, že by mu s takovým talentem mohl rychle přerůst přes hlavu.

V případě Giotta jde asi o pouhou legendu. Moucha na obraze se stala v Itálii, v Nizozemí i v Německu oblíbeným tématem, používaným až od 15. století. Ale Mantegnova moucha umístěná na očním víčku lva, který na obraze doprovázel sv. Jeronýma, mohla kdysi opravdu existovat.

Albrecht Dürer se s mouchou jako klamem oka mohl seznámit při dvou cestách do Itálie, nebo možná už doma v Německu. Nedávno historik umění Robert Suckale v knize o norimberském a bamberském malířství publikoval téměř odpudivou mouchu, jež usedla na tvář plačící Panny Marie na hlavním oltáři v kostele v Crailsheimu, který vytvořil umělec z okruhu Michaela Wolgemuta, Dürerova učitele. Moucha je hodně veliká, aby ji divák viděl i z velkého odstupu.

Na Dürerově Růžencové slavnosti, která je ozdobou pražské Národní galerie, dnes už mouchu nenajdeme. Zmizela při opravě díla v letech 1839–1841. Zřejmě restaurátorovi Johannu Grussovi vadila, ale je také možné, že tato část malby byla poškozena, že malíř její obnovu prostě vzdal.

Ale mouchu a jakousi noční můru či motýla najdeme v našich sbírkách na plášti jiné Dürerovy madony, kterou ve staré kopii ze sklonku 16. století máme vystavenu ve stálé expozici starého evropského umění ve Šternberském paláci v Praze. Je už trochu zašlá, ale pořád mrcha provokuje, aby divák učinil ono neopakovatelné gesto máchnutí rukou, kterým kdysi moje babička ve Strašíně na Šumavě byla schopná chytit i tři mouchy najednou.

Kde moucha na původní Růžencové slavnosti byla, víme díky dvěma kopiím. Jednu namaloval neznámý malíř na začátku 17. století a dnes je ve Vídni, druhou je kresba provedená do všech detailů Václavem Mánesem. Z obou je patrné, že Dürer svou mouchu nijak neukrýval. Naopak ji umístil téměř přímo do samého středu kompozice, a navíc na bílém textilu byla tak nápadná, že musela každého okamžitě popuzovat.

Dokonce máme dojem, jako by i sám císař Maxmilián I., zbožně klečí na Dürerově obraze společně s papežem Juliem II., víc zíral na mouchu než malého Ježíška, k němuž vztahuje ruce. Ale zatímco císař byl ve své fyzické velikosti zmenšený jako všechny postavy na kompozici, moucha měla reálné rozměry, což přesně odpovídalo záměrům klamu oka diváka. Nešlo o mouchu v obraze, ale iluzi mouchy, která právě dosedla na povrch malby.

Možná to vyhovovalo i teologům. Dürer tak vlastně dokazoval, že máme před sebou jen a pouze namalovaný obraz, a nikoliv nějaký svatý fetiš určený k modloslužebnictví. Dokonce takové vysvětlení by se o pár let později docela zamlouvalo Dürerovu příteli, náboženskému reformátorovi Martinu Lutherovi.