Kino Ponrepo představuje vybrané filmy Jiřího Trnky

Součástí akce nejsou jen Trnkovy filmy, ale i výstava ilustrací z knih, na nichž vyrostlo několik generací dětí. Patří sem Míša Kulička, Broučci Jana Karafiáta, Špalíček veršů a pohádek Františka Hrubína nebo Pohádky tisíce a jedné noci. Dobrou zprávou pro rodiče dnešních dětí je, že knihy ilustrované Jiřím Trnkou jsou stále k dostání. Pokud byste je marně sháněli, můžete si je objednat přímo v nakladatelství Studio Trnka na www.studiotrnka.cz.

Na programu jsou i dobové dokumenty, z nichž se dozvíte mnohé nejen o samotném Trnkovi, ale i o jeho spolupracovnících, zejména Břetislavu Pojarovi, Jiřím Brdečkovi a Františku Braunovi.

Jiří Trnka se narodil v roce 1912 na Plzeňsku v rodině, která si přivydělávala výrobou dřevěných hraček. Výtvarné nadání zdědil zřejmě po matce, švadleně, která ho podporovala v rozhodnutí vydat se na uměleckou dráhu. Talent měl nepřehlédnutelný a neunikl ani Josefu Skupovi, který Trnku na reálném gymnáziu v Plzni učil výtvarnou výchovu.

Právě on nadaného žáka směroval k přestupu na Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Trnka pak pro divadlo Josefa Skupy vyrobil řadu loutek. Podílel se údajně i na návrzích Máničky a Žerýka, ale hlavně pro Skupovo divadlo navrhoval a vyráběl kulisy. V roce 1936 až 1937 vedl vlastní loutkovou scénu Dřevěné divadlo a od roku 1936 spolupracoval jako výtvarník scén a kostýmů s Národním divadlem. Loutky Trnku fascinovaly, ale divadlo mu nestačilo.

Lákal ho film, chtěl vyzkoušet spojení loutky a animace. Sen si splnil v roce 1945, kdy pracoval ve studiu animovaného filmu Bratři v triku. O dva roky později přešel do Studia loutkového filmu.

Tam už spolupracoval s další legendou animovaného filmu Břetislavem Pojarem a Stanislavem Látalem.

Trnka svými filmy změnil pohled na loutkový film. Vytvořil nový druh umění, který nebyl určen jen dětem, a svým mistrovstvím konkuroval ostatním filmovým tvůrcům. Sám tvrdil, že nerozumí dělení výtvarného umění na to pro děti a pro dospělé. Podle jeho slov žijí děti ve stejném světě jako dospělí, měly by tedy přijít do styku se stejnými ilustracemi.

Trnkovy loutky jsou převážně němé. Před mluveným slovem dával přednost hudbě, kterou k jeho filmům skládal většinou Václav Trojan. Z poválečných filmů bychom měli znát Pérák a SS s výbornou hudbou Jana Rychlíka. Jedná se o protiválečný film o záhadném muži, který skákal na pružných pérách a děsil tím německé okupanty.

Odvážné názory dokonce tvrdí, že právě Pérák se stal předlohou amerického Spidermana. O rok později (1947) vznikl Betlém. Deset minut trvající snímek, který bychom si měli povinně pouštět na Štědrý den pro navození slavnostní nálady. Opomenout nelze ani celovečerního Bajaju.

Nádherné jsou Staré pověsti české, špičkový pak Dobrý voják Švejk. Při jeho výrobě se sešli dva nejlepší z nejlepších. Jiří Trnka a herec Jan Werich, který film obohatil o slovní doprovod. Výsledek označil literární historik Radko Pytlík za nejlepší filmový přepis románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka.

Celovečerní přepis Shakespearovy divadelní hry Sen noci svatojanské byl v roce 1959 oceněn na MFF v Cannes. O příběhu dvou nešťastně zamilovaných párů, který se odehraje jedné májové noci poblíž Atén, se kritici vyslovili ve smyslu, že se Trnka prošel po okraji kýče, aniž se ho dotkl.

Dnes aktuálnější než kdy jindy je osmiminutový snímek Vášeň, v němž autor pranýřoval zálibu motocyklistů v nebezpečné rychlosti. Po jeho zhlédnutí nám nezbývá než si povzdechnout – kdyby jen motocyklistů.

Posledním Trnkovým filmem je protirežimní Ruka. Natočil ji v roce 1965, jenže velmi brzy skončila v trezoru. Až v roce 1984 ji Americká filmová akademie označila za pátý nejlepší animovaný film na světě.

Smutnou bajkou o bezmocném harlekýnovi a všemocné ruce chtěl autor upozornit na podmínky, v nichž byla tehdy nucena pracovat většina umělců. Ruka vypráví o smutném harlekýnovi, který vyrábí květináče a jehož největším přáním je, aby vykvetla jeho zamilovaná růže. Místo ní však najde ruku mnoha gest – budující, hrozící, manipulující… Vystresovaný harlekýn se nakonec cítí všudypřítomnou rukou neustále pronásledován. Ruka se stala vrcholem Trnkova díla a oprávněně je považována za jeden z jeho nejlepších filmů, ne-li vůbec nejlepší.

Není vyloučeno, že v době, kdy Trnka na Ruce, svém posledním filmu, pracoval, už cítil, že není zcela zdráv. Zemřel po dlouhé nemoci o čtyři roky později, v roce 1969, v necelých 57 letech.