Článek
A proč stojí za to strávit podzim v kině a šílet z vlastní bezvýznamnosti nebo si přinejmenším kazit oči? Těžko popsat, čím je švédský režisér tolik výjimečný, a neopakovat klišé typu „hluboký ponor do lidského nitra“. Výmluvně o jeho díle vypráví geneze názvu opusu Persona. Původně se totiž měl jmenovat Kinematografie.
„Navrhl jsem svému producentovi (…) název Kinematografie, protože to jediné, co jsem o svém filmu mohl říci, bylo, že bude filmem,“ vzpomínal Bergman. Producent se hned zděsil, protože takový titul je divácky nepříliš atraktivní, a prosadil jméno Persona. Málokdy bonmot vystihne podstatu tak přesně jako v tomto případě: jediné, co o Bergmanově filmu můžeme s čistým svědomím říct, je, že je to film. Kinematografie.
Když se předválečná elitistická kritika vysmívala filmu jako zábavě mas neschopné přinést umělecký prožitek, odpověděl jí Luis Bunuel svými surrealistickými snímky.
A Bergman jako by na něj v tomhle směru navázal. Film pro něj není prostředkem, on jím myslí a cítí. Ačkoli svoje scénáře vydával i knižně coby „filmové povídky“, to nejlepší z jeho díla se s ostatními médii míjí. Personu nepřevyprávíte.
Neznamená to ale, že Bergman natáčel své snímky k uspokojení lumiérovského božstva. Takový přístup by sváděl k prázdnému estétství a pokoušení formy. Co je pro mě v Bergmanovi nejdůležitější, to je z plátna sálající intenzita prožitku. Není prvořadý myslitel, přináší víc otázek než odpovědí – jeho síla spočívá hlavně ve schopnosti cítit.
Tomu napovídají i podněty, které ho přivedly k vytvoření jeho nejlepších snímků a které vycházejí vesměs ze smyslovosti. U Sedmé pečeti to byly obrazy na stěnách vesnického kostela, kam jako malý docházel s otcem pastorem; nápad na Personu k režisérovi přišel při pohledu na navzájem si podobné tváře dvou žen s klobouky vraženými hluboko do čela.
Bergman ale nezůstal jen u svých pocitů a vnitřních běsů. Dokázal je povznést na obecné otázky a dokázal jim, řečeno po nietzscheovsku, „vtisknout pečeť věčna“. A uměl je zároveň doprovodit vtipem – na záblesky humoru a ironie v jeho díle vykladači často zapomínají.
Bergman byl – řečeno titulem výstavy, která současnou přehlídku doprovází – muž, který si kladl těžké otázky. Jeho Sedmá pečeť je film, který na ně odpovídá, slovy Jiřího Cieslara, s „rafinovanou jednoduchostí“. V jedné scéně se Smrt ptá Rytíře: „Ještě ses nepřestal ptát?“ Rytíř odpoví: „Nepřestanu nikdy.“ – „Vždyť nedostáváš žádnou odpověď.“ – „Někdy se mi zdá, že nejdůležitější je ptát se.“