Když věříte, lépe se vám žije, říká operní pěvkyně Eva Urbanová

Jaký smysl má pro českého umělce vystoupit v O2 areně?

Když už se rozhodne udělat opravdu mimořádný koncert, kde jinde by ho měl uspořádat? Velké sály pro mnoho tisíc diváků u nás nemáme. Koncert na oslavu mého životního jubilea mi byl nabídnut už v roce 2020. Překazil nám ho covid, ale my se s producentem Tomášem Ságlem dohodli, že ho uspořádáme i bez životního jubilea, které připadlo na rok 2021, kdy mi bylo šedesát let.

Máte se zpíváním ve sportovních halách zkušenost?

Ano, docela velkou. Zpívala jsem na dvou halových turné s Karlem Gottem, zúčastnila jsem se i koncertů hvězd a také koncertu s Plácidem Domingem, který se konal v O2 areně. Tu halu mám ráda, protože když se otevírala, zpívala jsem v ní také.

Všude říkám, že mám ve svém srdci obrovské místo pro rockovou hudbu, i když jsem se učila klasický zpěv. Tenkrát jsem si tam mohla zazpívat se skupinou Arakain. Jejím zpěvákem byl Petr Kolář a společně se symfonickým orchestrem jsme zpívali písničku We Are The Champions od Queen.

Je pro operní pěvkyni technicky těžká?

Zpívám ji nejdříve v originální poloze a teprve v závěru se dostanu o oktávu výš a můj projev je operní. Všeobecně nicméně platí, že si obtížnost písně vytvářím sama.

Jsem obrovskou obdivovatelkou skupiny Queen, protože co do obtížnosti je pro mě její muzika něco jako klasická hudba popové a rockové scény. Freddie Mercury a spol. měli úžasné nápady.

Vezměte si třeba album A Night at the Opera. Je úžasné a písnička Bohemian Rhapsody je podle mě veledílo. Je to klasika populární hudby. Vždycky jsem milovala hlas Freddieho Mercuryho, jeho rozsah i projev.

Patřím k lidem, kteří si myslí, že hudba je buď dobrá, anebo špatná. I v klasice najdete řadu nepovedených věcí, stejně tak v popu, rocku a dalších žánrech. Skladby skupiny Queen jsou ale ty dobré, mají vysokou úroveň.

Co při zpívání rockových písní pociťujete?

Jsem šťastná. V opeře se musíte řídit pokyny režiséra, dirigenta nebo libretem. Rocková hudba je svobodná. Můžete v ní vyjádřit všechny emoce podle toho, jak je cítíte. Kdyby nebylo rockové hudby, nikdy by ze mě nebyla operní pěvkyně.

Proč myslíte?

Mívala jsem obrovskou trému. Bylo to až nesnesitelné. Nakonec jsem se jí zbavila díky rockové muzice, protože jsem začínala v rockové kapele.

V jaké?

Bylo to před sametovou revolucí, v osmdesátých letech. V České republice se tehdy moc nenosilo, že by ženy zpívaly rock. Výjimkou byla snad jen Lucie Bílá, která v té době hostovala ve skupině Arakain. Kvůli mému hlasu se ale tenkrát dala v západních Čechách dohromady kapela RH+. V repertoáru jsme měli slavné světové rockové hity, ať už od Queen, Europe, Billyho Idola, nebo dalších.

Zpívala jsem popovým hlasem, a když jsem později účinkovala v opeře v plzeňském divadle, odzpívala jsem ve druhém jednání operním hlasem part kněžny, převlékla se a šla do klubu zpívat s RH+.

Co na to říkali vaši učitelé zpěvu?

Měla jsem štěstí. Paní profesorka Ludmila Kotnauerová mi to nezakazovala, naopak mě na rockové koncerty občas chodila kontrolovat, jestli zpívám technicky správně. Mým jediným problémem byl tedy můj účes.

V jakém smyslu?

Už tenkrát jsem nosila ten, který mám dnes. Jenže potom jsem přišla do pražského Národního divadla, kde jsem se setkala s vynikajícím výtvarníkem Janem Skalickým. Od začátku mi v mnoha věcech radil. Měla jsem tenkrát velkou nadváhu a on mi řekl, že nemohu svůj tehdejší krátký účes nosit, protože z pohledu diváků je spodní část mého těla veliká a hlava malinká.

Doporučil mi, abych si nechala narůst dlouhé vlasy, a já to udělala. I díky tomu se ze mě stala operní dáma, můj účes byl ve srovnání s tím předešlým reprezentativnější.

Jenže k tomu původnímu jste se vrátila. Proč?

Omylem. Nakonec se mi podařilo zhubnout a později jsem odjela zpívat do Metropolitní opery v New Yorku, kde jsem měla být dva měsíce. V té době onemocněla má kadeřnice a já najednou byla v péči o vlasy odkázána sama na sebe. Vzala jsem si do kufru natáčky, abych se o sebe mohla postarat sama, nicméně jsem věděla, že aby mi účes držel, potřebovala bych vlasy o dva tři centimetry zkrátit.

Našla jsem si tedy kadeřnici na Manhattanu, zašla k ní a požádala ji, jestli by mi vlasy sestřihla o půl inche. To je míra, kterou v Americe používají místo centimetrů. Kývla, já si sedla, ona mě začala stříhat a stříhala a stříhala.

Sama měla krátký zástřih, takový, jaký jsem předtím měla já, no a mé zadání pochopila tak, že chci mít na hlavě půl inche, tedy to, co má ona. Jsem si jistá, že jsem to řekla dobře, ale stalo se. Ostříhala mě zase na toho mého starého ježka.

V Metropolitní opeře se na mě všichni usmívali a říkali, že mi ten zástřih moc sedne a nechápou, proč jsem nosila ten, ve kterém jsem přijela. Uvědomila jsem si, že se spodní část mého těla nejspíš zúžila tak, jak bylo potřeba, a skončila jsem opět u účesu, který jsem měla nejraději.

Zpívala jste v největších koncertních sálech světa, v newyorské Metropolitní opeře, v londýnské Royal Opera House v Covent Garden, v milánské La Scale, v newyorské Carnegie Hall a dalších. Objevila jste v nich něco, co by dalo uspokojivou odpověď na to, proč jsou prestižní a vyhledávané?

Podle mě je za tím ve velké míře jejich historie. Vždycky v nich zpívaly ty největší hvězdy a i diváci věděli, že do nich jdou na ty nejlepší. V tak velkých sálech navíc obvykle dojde k dobrému napojení mezi umělci a diváky, přičemž si všichni uvědomují uměleckou sílu daného okamžiku.

Víte, do sportovních hal přichází jiné publikum než do operních domů. Od umělce to vyžaduje jiný druh komunikace. Do operních domů se chodí na titul, lidé vědí, na co jdou, a jsou na to připraveni. Do hal se chodí na interprety. Lidé se od nich rádi nechají něčím překvapit a navazují s nimi vztah i během vystoupení.

Existuje koncertní sál, který vás příjemně překvapil?

Mají ho v brazilském Sao Paulu a já v něm zpívala Dvořákovu kantátu Svatební košile. Je v budově bývalého vlakového nádraží a má naprosto úžasnou akustiku. Nikde jinde jsem se s takovou nesetkala.

V té nádražní hale je na lanech zavěšený dřevěný strop a je to provedeno tak brilantně, že si toho člověk ani nevšimne. Jenže to dřevo na místě zajišťuje nádhernou akustiku. Myslím, že ten, kdo to vymyslel a vytvořil, byl skutečný mistr řemesla.

Máte při svých pracovních cestách čas prohlížet si města a místa, kde se nacházíte?

Když mi to rozpis zkoušek dovolí, ráda se jdu podívat na místa, která jsou pro ta města charakteristická. Obvykle si zjišťuji předem, která to jsou. Například v Lisabonu jsem ve svém programu měla tři dny volna. Půjčili jsme si s kolegou auto a udělali si výlet po portugalských památkách. Jsou nádherné, Portugalsko je jedna ze zemí, které mě nadchly.

Musím však přiznat, že jsem na některých místech jinde měla i opačný pocit. Vybrala jsem si určité vyhlášené místo, navštívila ho a pak si kladla otázku, co je na něm tak kouzelného, že je popsáno ve všech průvodcích a doporučeno cestovateli.

Existuje takové, na kterém byste chtěla žít?

Jsem velká Češka, někdy je mi to dokonce až na obtíž. Nikdy jsem neplánovala, že bych se odtud přestěhovala jinam a trvale tam žila. Přiznám se ale, že mou druhou nejoblíbenější zemí je Řecko, konkrétně Kréta. Je to jediné místo, u něhož bych si dokázala představit, že bych tam žila. Dělá mi dobře na duši.

Jste věřící?

Ano, jsem. A několikrát jsem se přesvědčila, že božská síla existuje. Když třeba máte někde zpívat a ti nahoře, jak já říkám, si to přejí, tak tam zpívat budete. Naopak můžete mít dvacet podepsaných smluv, ale když si to ti nahoře nepřejí, tak prostě zpívat nebudete.

Vzpomínám na svůj debut v New Yorku. Během představení opery Lohengrin jsem seděla v sále a čekala na smluvně stanovený termín, kdy jsem v ní měla vystoupit já. Musela jsem v sále nicméně být a jistit zpěvačku, která byla ve stejné roli na pódiu. Taková je praxe.

Jako věřící chodím v New Yorku do katedrály svatého Patrika na Manhattanu. Ráda v ní medituju, soustředím se. A věřte, nebo ne, v Metropolitní opeře jsem debutovala přesně v den svatého Patrika. Přála jsem si, abych mohla v Lohengrinovi zpívat, a podařilo se mi to dřív, než se to mělo stát podle smlouvy. Kolegyně, kterou jsem jistila, měla náhlou indispozici a já, bez jediné zkoušky na velkém pódiu, jsem ji od druhého jednání zastoupila.

Stal se zázrak, protože ti nahoře si to přáli. Víra má obrovskou sílu. Když máte víru, lépe se vám žije.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Dvě tváře - Eva Urbanová, Best Of - Eva Urbanová, České vánoce - Eva Urbanová