Článek
Miroslav Horníček svou výtvarnou tvorbu v oblasti klasické koláže poněkud podceňoval. Mluvil o této činnosti jako o hrách, ne o výtvarné práci. Zajímalo ho vytvářet z fragmentů vizuálních příběhů, které každý obrázek evokuje, příběh vlastní. Často s originální a překvapivou pointou, která někdy pozorovatele doslova uhodila do očí, jindy ji musel pracně nalézat.
Ale ve všech případech neopomněl to, co ho zdobilo nejen jako herce, ale především jako konferenciéra či spisovatele. Totiž jemný ironický, někdy černý, ale vždy inteligentní humor.
V jeho případě je vlastně lhostejné, zda skládal mluvené či psané slovo, nebo nůžkami rozstříhané magazínové obrázky spojoval lepidlem. Pokaždé měl jasnou představu, co chce říci.
Velké téma, které Horníčka doprovázelo po celou jeho kariéru, byly ženy. Vždy jim vzdával hold, ať už prostřednictvím „dobře utajených houslí“, či kladením vystřižených smyslných křivek těla do kontextu s okolním světem. Někdy si vystačil pouze s rudými rty, které sleduje modré oko zabalené v zeleném listu, jinde konfrontuje spící dívky se smrtkou hrající na housle. Možná tím chtěl upozornit na pomíjivost lidské krásy.
I v případě, že použil ženské tělo v plné nahotě, dokázal kompozicí otupit břit lascivnosti a vulgarity. Jeho největší zbraní byl v první řadě výše uvedený inteligentní humor. Když nahou ženu s vyzývavými ňadry sleduje velké sloní oko, je to spíše směšné než vulgární.
Je dobře, že se výstava neomezila pouze na koláže, neboť cílem kurátora Milana Svobody bylo představit osobnost Miroslava Horníčka v plné tvůrčí šíři. Proto je v prvním sále bronzová busta Vítězslava Eibla z roku 1976, jeho křeslo, klobouk a kniha o umění. Ve spodním sále organizátoři umístili kolekci plakátů z divadelních představení, autorovy knihy, alba, ale i citáty.
Jeden z nich říká: Dělám-li koláž, zapomenu i na oběd.
Takový hold výtvarnému umění mohl vymyslet jen muž, kterého nazývali aristokratem humoru.