Když Metallica sáhne do archívu, nemůže být koncert špatný

Zpěvák a kytarista James Hetfield nastoupil na pódium s vítězoslavným úsměvem a od první minuty si užíval spolupráci s hučíčím kotlem pod sebou. "Teď dáme něco starého. Jak staré chcete? Kill em All?" vznesl krátce po zahájení koncertu řečnickou otázku, jako by nevěděl, že většina fanoušků toužebně očekává právě klasiku z osmdesátých let. Samozřejmě chtěli desku Kill em All a také ji dostali.

Skladby Four Horsemen a No Remorse přiměly tisíce posluchačů k zvednutí paží, typicky metalovému hrození pěstí a frenetickému pohazování bujnou kšticí. První píseň, při které celý stadión vykřikoval refrén, byla For Whom the Bell Tolls.

Mnozí fanoušci měli dobře nastudované texty a "pomáhali" Hetfieldovi se zpěvem i při dalších hitech The Unforgiven, One, Master of Puppets či Sad But True.

Jakmile pak zazněly první tóny balady Nothing Else Matters, která je v Česku mimořádně zbožňována, plně kooperující publikum okamžitě vytáhlo zapalovače a mobily a začalo světélkovat. V tak skvělé atmosféře, jaká na koncertě panovala, se musí i takové srandovní rockové klišé akceptovat a plout s davem.

Závěrečnou část koncertu doprovodily ohlušující ohňostroje a nadšení lidí nebralo konce. Text zásadní skladby Enter Sandman z proslulé černé placky z roku 1991 Hetfield ani nemusel zpívat, protože jeho věrní by to zvládli za něj.

Metallica v Praze odvedla standardně dobrou práci a opět potvrdila, že věci, které vytvořila zejména mezi lety 1980-1991 nemohou zestárnout a po právu patří do zlatého fondu rockové historie. Asi už nikdy nic lepšího nenatočí, ale to na dobrém koncertě nikoho netrápí.