Článek
Na koncertě Lou Reeda v Town Hall, minutu od Times Square, to naopak vypadalo jako na baseballovém zápase nebo ve striptýzovém klubu: převážně mužské, pouze bílé obecenstvo všech věkových kategorií.
"Jseš připravena na Loua?" ptal se mne rozjařeně muž, kterého jsem pouštěla do řady. "Jsem teď na Lou Reedovi, no víš, kterej, Walk on the Wild Side, ale neříkej, že nevíš, Dirty Boulevard, co ještě, Viclous, to není možný, každej ho zná, Lou Reed... byli jste dneska na pláži?" řve do telefonu muž sedící v řadě za mnou. Do řady přede mnou se na poslední chvíli připotácejí dva opilí vlasatci a za jedním se už na začátku koncertu protlačí tlustá ženská, která ho začne fackovat a mlátit, takže ji musí vyvést. Uličkou proběhne mladík v culíkách a v černém tričku, na kterém má na zádech napsáno Ďábel.
Člověk má najednou pocit, že úplně přesně ví, o čem Lou Reed celý život zpívá. Je narváno. Lou přichází na jeviště a je šťastný. Místní publikum spontánně vstane, tleská a opakuje dokola: "Lou, Lou, Lou" - vlastně to zní jako bučení krav na louce.
Předchozí dva jeho menší koncerty o Velikonocích v Bowery Ballroom byly vyprodané za čtyřicet minut! New York ho miluje ještě víc než Praha, Paříž, Londýn, Berlín... Já jsem na jeho sólový koncert čekala celý rok. Prvně jsem tady o něm loni na podzim slyšela paradoxně z Prahy - v České televizi ukazovali, jak hrál na soukromém koncertě v New Yorku při poslední prezidentské návštěvě Václava Havla.
Pak jsem ho zažila jako zlatý hřeb literárního večera v kostele sv. Marka, který pořádala Ann Waldmannová: přikráčel prostřední uličkou po červeném sametovém koberci k pultíku, kde před ním jistě stálo mnoho farářů, a přečetl tam poprvé veřejně svoji parafrázi Poeova Havrana. "Miluju tu, co mne víc nenávidí. Miluju tu, co mne víc nenávidí. A moje duše se odtud nikam nezvedne." Tak to končí, a ta dvakrát opakovaná krutá věta se vám vryje do paměti ještě víc než to, že se havran mimo jiné také vysmívá jeho scvrklému přirození.
Venku se pak s cigaretou v puse podepisoval na krk mladé dívce. Vystoupil krátce na koncertě své ženy, Laurie Andersonové, ne ve svém typickém obyčejném černém tričku, ale v blyštivém saku, a doslova proměnil energii v celém sále.
V lednu vyšel Havran, podepisoval své nové cédéčko v knihkupectví na Union Square, a mladí lidé ho zasypávali intimními otázkami o životě, nikdo se nestyděl, jako když je tam spisovatel, protože Lou byl kdysi jako oni - na ulici a v barech, na heroinu.
V červnu mu vyšlo dvojalbum sestavené jako průřez celou jeho tvorbou NYC Man. Se svou pověstnou obsesí pro hudební kompozici celku ho nepovažuje jen za snůšku svých jednatřiceti písniček, ale slyší v tom jednotnou hudební skladbu, jedno dílo, které má svůj vnitřní řád. "Teprve teď to zní, jak to má," píše na obalu.
Stejným způsobem Lou Reed komponuje své koncerty. Jednou řekl, že koncert je jako náhrdelník, navlečený záměrně zcela určitým způsobem, aby se pak na krku patřičně skvěl. Za všechna ta léta, co nemusel dělat nic jiného než hrát, se Lou Reed vypracoval ve skvělého hudebníka a kytaristu. Má neuvěřitelný cit pro malá gesta, nuance, detaily, zdánlivé nepatrnosti, které jsou svou prchavostí neobyčejně dráždivé a krásné. V hudbě, zpěvu i textech. Drží se teorie, že "méně znamená více".
Převážnou většinu koncertu hrál nové verze - jak je jeho zvykem - svých starých písniček, hitů i méně známých, a to hlavně z období Velvet Underground. Obecenstvo si získal jak ohlušujícími a vibrujícími vypalovačkami, což je pochopitelné, tak i pomalými, něžnými melodiemi, scénickým čtením intelektuálního Havrana, a všichni mu odpustili dokonce i mírně cirkusové vystoupení jeho současného učitele tai-chi v červeném hedvábném obleku bojovníka, mistra Rena Guang-Yi.
Když po cestě domů v metru zpíval špinavý bezdomovec s krví podlitýma očima a umělohmotným nosem, co blikal, "... jestlipak tě někdy někdo v životě líbal od hlavy až k patě...", hned se mi vybavilo, co zpíval Lou Reed - byla to jedna z jeho uhrančivých pomalých minimalistických písniček z Havrana: "Musí to být hezký, jen tak zmizet jako když vás začaruje kouzelník. Dívat se pořád jen dopředu, a neohlížet se zpět. Moc hezké jen tak se vypařit, rozplynout se v mlze, s mladou dámou po boku čekat na polibek. Nikdy."
Intimní večer s Lou Reedem, Town Hall 10. a 11. června 2003