Článek
V těchto dnech se na prodejní pulty dere třetí kolekce nazvaná poněkud tajuplně - Meteora. Ani ona se časově nešplhá do závratných hodnot, spíše přiznává starou sílu skupiny, souběh nápadů na ploše pod sedmatřicet minut. V tom je její velká devíza. I kdyby se deska v kontextu té první nepodařila, těžko by byla schopna posluchače umlátit nudou.
V návalu úspěchů ale kapele přiznejme, že vyrostla ve zkušené těleso. Protěžované a hýčkané gramofirmou, o čemž svědčí exkluzivní výpravný obal, milované více než čtrnácti milióny fanoušky, kteří si první desku zakoupili. Již v šestici, tedy s navrátivším se baskytaristou Phoenixem, který v době "výroby" debutu považoval za důležitější svou studentskou kariéru, stáli Linkin Park před přetěžkým úkolem: posunout se o chloupek kupředu a nezklamat. Meteora ukazuje, že se jim to podařilo.
Není to v žádném případě album na první poslech. To si kapela odbyla už na Hybrid Theory. Novinka si žádá pozornost, protože jakmile poprvé prosviští éterem, ulpí v paměti snad jen singl Somewhere I Belong, mocně masírovaný ve všech médiích.
Lahůdky až později
Pod navenek stabilním zvukem je celá řada pastí na ty, kteří za hudební masou hledají nápady. Linkin Park je naskládali do aranží i dynamiky, jejich přístup je moderní a přitom zatvrzele razantní. Ctí rockovou šablonu, ale dokáží se uklonit rebelské elektronice a jejím zvukovým možnostem.
Pozoruhodnou náladu má Easier To Run, táhlá a zádumčivá jako nedělní večer v opuštěném bytě. Symfonické přiznávky se vloudily do Breaking The Habit a jsou tam vneseny v množství odměřeném, přesto výrazném. Etnické náznaky objevíme v Nobody"s Listening, samozřejmě na základě třeskutého rapování Mika Shinody. Jeho zpívající kolega Chester Bennington se postará o vokální klenutí, dnes již osobitě, silně a s patřičnou dávkou potřebného sex-appealu.
Linkin Park si s novým albem vyhráli a učinili rázný krok. Málokdo od nich očekával, že napíší kolekci opět zásadně melodickou. Tak silné motivy nepolehávají na ulici. Oni ale mnohé našli a vnesli do nich moderní trend křížení vlivů za pomoci studiových technologií i živých hostů. Jejich hudba proto tepe životem, jejich potenciál je rozpínavý. Slova z jejich úst jsou však poněkud temnější, než jsme byli v minulosti zvyklí.
Linkin Park: Meteora Warner Music, 36:41
| Název podle klášterů "Chtěli jsme nahrát lepší album, silnější a kreativnější. Jsme nadšeni tím, když můžeme své původní nápady dotvářet a dávat jim konečnou podobu," tvrdí o nové desce Meteora bubeník Linkin Park, Rob Bourdon. Potvrzuje, že skupina dosud neodhlédla od své prvotní vize míchat moderní vlivy do jednoho chutného koktejlu. Nahlédla do nich na sklonku devadesátých let, kdy pochopila, že její místo je ve spojování progresivních a zažitých hudebních modelů. Nejprve si vyzkoušela pevnost půdy pod nohama minialbem Hybrid Theory, v roce 2000 pak multiplatinovým debutem stejného názvu. Experimentování si dostatečně užila s loňským remixovým počinem Reanimation, a přestože nepatřil k nejzdařilejším, na popularitě Linkin Park neubral. "Záleželo nám na tom, aby všechno na desce dávalo dohromady smysl. Řekl bych, že je dospělejší a zkušenější, nahlíží na stejná témata z debutu z úplně nové perspektivy. Změnil se náš přístup k nim," dodává kytarista Brad Delson. Název Meteora album získalo podle řetězce klášterů v Řecku, vybudovaných na nebezpečných skalních útvarech. Byl vymyšlen dřív, než Linkin Park začali desku nahrávat. |