Kdysi nevědomky získal vzácný kubistický nábytek. Dnes ho vystavuje v Praze

Zdeněk Ungrád, který si v roce 1988 odbýval povinnou vojenskou službu, se nakrátko vydal na opušťák domů za rodiči, kde ho čekalo překvapení.

„Potřeboval jsem nábytek do svého nového bytu, takže jsem za židle byl rád. Mamka je pořídila za úplně směšnou cenu, asi padesát korun. Vzhledově mi připadaly neobvyklé a okamžitě se mi zalíbily,“ popsal.

Součástí souboru, který otevírá výstavu Žít Gočárem v Karlíně, je vedle kubistických židlí také obdobně vzácný jídelní stůl, který měli původní vlastníci umístěný na zahradě, povětrnostním vlivům navzdory. Současný majitel ho dokoupil koncem osmdesátých let v polorozpadlém stavu, od naprosté zkázy jej zachránilo jen poněkud brutální zakrytí linoleem přidělaným hřebíky.

„S tátou jsme stůl odnesli na půdu, kde roky vysychal. Máma chtěla, abychom ho použili na zátop, ale já tušil, že by se židlemi mohl souviset,“ vysvětlil, proč ho uhájil a později nechal zrestaurovat. Na přehlídce jej doplňuje unikátní kubistická dřevěná vitrína.

Že má získaný nábytek velkou cenu, to se Zdeněk Ungrád dozvěděl zkraje devadesátých let. Jeho soused, který pracoval na kulturním odboru pražského magistrátu a zajímal se o kubistické užité umění, mu doložil, že jde o nábytek navržený Josefem Gočárem, architektem pražského domu U Černé Matky Boží nebo Automatických mlýnů v Pardubicích.

Ungrád, který po sametové revoluci rozjížděl polygrafickou firmu Panflex, se začal se základem těchto prvních získaných kousků seriózně věnovat sběratelství.

Díla z jeho kolekce, která lze v galerii spatřit, se dnes rozhodně neomezují kolonkou užitého umění. Sbírka zahrnuje třeba kresby Vlastislava Hofmana inspirované Dostojevského romány, grafiky Josefa Čapka a sochy Oty Janečka nebo Otta Gutfreunda.

Pod jedním představeným akvarelem je podepsán sám Zdeněk Ungrád. Obraz nazval Motto „Nehledej všude smysl, hledej všude krásu“. K malbě tíhl odmalička, ač se akademickým výtvarníkem nestal.

„Při studiích střední a vysoké školy jsem intenzivně fotil a maloval. Před pár lety jsem do činnosti naší firmy zapojil svého syna a od té doby se k tvorbě opět vracím,“ prozradil.

Vášní však pro něj zůstávají práce slavných autorů, kterými se rád obklopuje. Na nábytek se přitom v minulosti, než jej předal do expozice Českého kubismu Uměleckoprůmyslového musea, jen obdivně nedíval. Přímo v něm žil.

Na první pohled uživatelsky nepřívětivé rohaté židle jsou prý pohodlné, jen si člověk musí dát pozor, aby o ně nezavadil bokem. Jak říká, pro krásu se musí malinko trpět.

„Když byly naše děti malé, s oblibou se na židlích houpaly a já se často bál, že je poničí. Na zmíněném stole, který k nim patří, zase jednou o Vánocích naše chůva zapálila františka. Trošku se poškodila deska, ale naštěstí jsme nevyhořeli,“ zavzpomínal.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Galerie Magnus Art