Článek
Jenže původem íránská filmařka žijící už léta v Paříži a francouzský undergroundový komiksový autor jsou také velcí hledači, a tak je jejich Kuře na švestkách, jakkoliv opět vychází ze stejnojmenné komiksové předlohy, film hraný. A hraný je náramně krásně. V menších rolích si všimneme Chiary Mastroianniové i Isabelly Rosselliniové, pozoruhodné jsou i další výkony.
Ale především mezinárodní francouzská hvězda Mathieu Amalric (mj. bondovka Quantum of Solace) se doslova převtělila do postavy slavného íránského houslisty Nassera Aliho Khana, pro něhož je hudba a nástroj vším, přesněji řečeno naplněním dávné nešťastné lásky.
Když jeho housle dojdou nenapravitelné úhony, uléhá Nasser na lože s pevným rozhodnutím, že to bude jeho lože smrtelné. Ještě než ale člověk zemře, měl by se ohlédnout, možná i zúčtovat, ale především pochopit, proč a k čemu na světě byl, zbyla-li po něm stopa.
Rozprava s Azraelem
V následujících sedmi dnech pak Nasser jednak postupně chátrá, jednak vzpomíná – a také se setkává s Azraelem, andělem smrti, který s ním moudře i zábavně porozpráví. Život, láska, smrt – to jsou témata, o nichž Satrapi vypráví s neobyčejnou směsicí nostalgie, poezie a osobitého humoru, který byl charakteristický už pro Persepolis.
Příběh sám není nikterak složitý, zpočátku se rozjíždí snad příliš zvolna a postupně až poněkud předvídatelně. Ale divák to rád odpustí, protože jde o ten druh vyprávění, při němž nejsme ani tak zvědavi na to, co se stane, ale jak se to stane, co dalšího nám ještě tvůrci nabídnou. Na osudech jedné rodiny (předlohou k hlavní postavě byl prastrýc Marjane Satrapi, hudebník, který zemřel za nevysvětlitelných okolností) film vypráví také o dějinných zvratech, jimiž prošla celá země, a o podmínkách a pravidlech, v nichž íránské rodiny žily a žijí.
A nebyla by to Satrapi, kdyby se s vtipem i sarkasmem nedotkla také amerického životního stylu. To především v záběrech, kdy se děj přesouvá kupředu, aby naznačil životní osudy Nasserových dětí v dospělosti. Především se ale vrací do Íránu konce padesátých let minulého století. Satrapi s Paronnaudem střídají naprosto přehledně a přirozeně nejen časové roviny, střídají i různé způsoby vyprávění a filmařské postupy. Parodie, melodrama, chvílemi fantasy. A pochopitelně nechybí ani animace, která je do hraného filmu začleněna logicky, ústrojně a vtipně.
Především z režijního hlediska je tedy Kuře na švestkách doslova smrští nápadů, obrazotvornosti, originality. To se týká i humoru, který vychází z tragikomických životních situací. Je to humor chytrý, vystavěný především na brilantním nadhledu nad nekonečným lidským hemžením i věčnými otázkami po smyslu bytí. A zabírá skvěle tam, kde by poezie skvostně svícených záběrů převážila a dojetí by až příliš tisklo hrdlo.